Slovanská doba - Bohové
Bohové
Perun
Nejvyšší bůh slovanského panteonu, hromovládce a vládce bouří, bůh války, pán blesku: „Ten, kdo silně pere.“ Je obdobou baltského boha Perkúnase či Perkonse (Lotyšsko). Býval mu obětován býk a zasvěcen dub. Zasvěcen je mu i den, a to čtvrtek, v polabštině se nazýval Perundan. Perun pro svou sílu je patronem i nad archaickým právním řádem Slovanů, je oblíbeným ručitelem smluv a ochráncem lidí a společnosti, zajišťuje tak soulad na zemi.
V Perunově svatyni v Novgorodě plál oheň z dubového dřeva, jenž nesměl nikdy vyhasnout. Místní názvy nepřímo naznačují zasvěcení hor a dubových hájů (Peruna, Dubrava,Peruni Vrh v Istrii). V Čechách je dochováno jméno Perun ještě v nekrologiu benediktínského kláštera v Podlažicích, sepsaného ve druhé polovině 12. století. V Polsku se vyskytuje několik obcí jménem Peruny, Piorunow, dvě říčky Piorunky a též Perunova gora u Klodzirnky, u níž stával klášter a kde král Vladimír zakázal pálit ohně Perunovi.
Symbolem Perunovým byla sekera, která symbolizovala blesk, kterým bůh vládnul. V pozdních církevních zprávách se hovoří o letící ohnivé sekyře. V 11. a 12. století se na Rusi a v Polsku vyráběly miniaturní Perunovy sekyrky jako ochranné amulety. V jihoslovanské oblasti není ve starších pramenech Perunovo jméno doloženo, avšak byl téměř jistě totožný s bohem ovládajícím blesky, který podle prokopia věštil dobytí Soluně v 7.století. Perunovi byl nejspíše zasvěcen obřad zaznamenaný v Srbsku a Makedonii, kdy lidé prosí u posvátného dubu o úrodnost polí. Následovala oběť berana nebo býka, kde pod obětním stolem ležely haluzky „do nichž perun nebije“. V Srbsku se také pekl obřadní koláč, který se dělil mezi členy kmene a který je mněl magicky posílit. Zdaleka největší množství pramenů zmiňujících Peruna se váže ke Kyjevské Rusi.Roku 907 kníže Oleg a jeho muži při uzavření smlouvy s Byzancií přísahají při zbrani své, při Perunovi a Velesovi. Roku 980 kníže Vladimír postavil Perunovi v Kyjevě ve svém dvorci dřevěnou sochu se stříbrnou hlavou a zlatým vousem. Zakořeněné uctívání Peruna bylo v Rusku postupně vytlačeno přesvedčivými výklady církve kultem svatého Ilji, jezdícího v ohnivém voze s blesky.
Veles
Též Volos, původně Vels(východní Slované). Rohatý slovanský bůh, ochránce stád, lesů a bůh čarodějů, magie a podsvětí. Většinou je uváděn na druhém místě po Perunovi, což odpovídá jeho významu. Veles byl uctívaný téměř všemi Slovany. Existují náznaky souvislosti Velese s dušemi mrtvých, obdobně jako u Baltů (Velnias, Véls), kde je toto spojení bezpečně prokázáno. Někdy je považován za vládce podsvětí a stavěn do protikladu k nejvyššímu bohu Perunovi (po příchodu křesťanství). Jeho obdobou je pravděpodobně v germánské mytologii bůh Loki. Staří Slované nechápali aspekt dobra a zla tak jako křesťané, Velesovu temnotu, těžko slučitelnou s Perunem či Dažbogem, uctívali, ale vyčleněně, ne spolu s ní. Veles je kmotrem lidské magie a připomíná řeckého Herma. Zejména v Rusku byl spojován s Lunou.
Společně s Perunem je ručitelem smluv, zejména pro prostý lid. Veles je také ochráncem vlastnictví. Jeho atributem jsou falické symboly, znázornění plodivé síly. Etnograficky je doložen u Rusů zvyk nechávat na poli několik posledních klasů "Velesovi na bradu".
Veles nebyl z neznámých důvodů zařazen do pantheonu knížete Vladimíra, jeho modla však stávala nedaleko Kyjevu, kde Veles požíval nesmírné úcty. Podobně jako modla Peruna, byla i modla Velese po přijetí křesťanství obřadně vržena do říčky Počajny. Jiná Velesova kamenná modla stála v Rostově, kde ji na konci 10. století zničil sv. Abrahám Rostovský. O jeho uctívání svědčí i jinde mnohé místní názvy, ať už město Veles v Makedonii nebo hora Veles v Bosně či ves Velešovice na Moravě. S křesťanstvím zaujal Velesovu funkci sv. Blažej, patron stád a Veles byl církví označován za démona – čerta.
Svantovít
Byl čtyřhlavý bůh, v Pobaltí ze všech bohů nejmocnější, původně snad bůh úrody, ve 12. století však hlavní bůh války.
Ostrov Rujana, obklopený mořem a přístupný jen loděmi nebo v zimě zmrzající úžinou po ledě, žil po dlouhou dobu jako nedobytná bašta slovanského pohanství. Kronikáři shodně mluví o neobyčejné zatvrzelosti tamních pohanů, naplněných nenávistí ke všemu křesťanskému. Našimi hlavními informátory jsou kronikáři 12. stol. - buzovský kněz Helmond se svou Kronikou Slovanů a dánský Saxo Grammaticus se svými Dějinami Dánů, zčásti též skandinávská Knytlingasága. Vyzdvihují Svantovita jako mocné božstvo, jehož význam daleko přesahoval hranice ostrova, neboť mu odváděly tribut a dary i pevninské kmeny od Vagrie až po Pomořany, ba v jednom případě si vykupoval jeho přízeň i dánský král Sven, usilující o podporu Ráňanů v domácících rozbrojích.
Zdá se však, že tohoto rozkvětu dosáhl kult Svantovitův až v první polovině 12. stol., kdy neměl na pevnině rovnocennou konkurenci a kdy Rujana se stala hlavní baštou Slovanského pohanství. Z 11. stol. nemáme o něm ještě zprávy, neznal ho ani Thietmar z Merseburgu, ani Adam z Brém. Helmond promítá sice počátek úcty k Svantovitovi až do 9. stol., kdy podle legendy měli přijít na Rujanu misionáři z vestfálského kláštera v Corwey a založit tu chrám svého patrona sv. Víta. Po jejich odchodu se prý Ráňané opět odvrátili od křesťanství, sv. Víta však povýšili na svého boha.
Nutno zdůraznit, že Helmond sám této verzi příliš nevěřil, a označil ji proto za "nejistou pověst" (tenius autem fama). Mniši z Corwey se totiž pokoušeli tímto výkladem podepřít ve 12. stol. své nároky na Rujanu, založené na falzifikátu, který r. 1155 potvrdil papež Hadrián IV. Karolínský vliv nesahal tak daleko do slovanského území a navíc vznik slovanského jména Svantovit z latinského Sanctus Vitus je nepravděpodobný. Jde tu jen o náhodnou zvukovou podobu, využitou až dodatečně církví. Svantovit nemohl vzniknout ani ze slovanského světcova jména, jak se domnívá např. H. Lowmiański, jenž poukazuje na styky Luticů s Prahou, kde za knížete Václava vznikl chrám sv. Víta. Tento vliv však nesahal dále než do oblasti kmene Stodoranů, odkud pocházela Václavova matka Drahomíra a kde po kultu Svantovitově není stop.
Jméno boha je nesporně původní, složené svętъ, jež má sice ve všech slovanských jazycích význam "svatý", původně však znamenalo "mocný", "silný", a z koncovky -vit, která se velmi často objevuje ve slovanských osobních jménech (Ljudevit, Dobrovit, Dragovit, Hostivít apod.), též na začátku jména: Vitoslav, Vitomir, Vitodrag atd., ať už ve významu "pán", "vládce" nebo "vítěz" (vitęzъ). Už tyto skutečnosti naznačují, že jméno vzniklo z přívlastku boha (mocný pán, vítěz), jenž se původně nazýval asi jinak. Z rozsahu jeho působnosti ve 12. stol. lze se však jen těžko dohadovat, zda to byl Svarog, Perun nebo jiné božstvo obecnějšího významu.
Svantovit v sobě totiž sdružoval vlastnosti boha válečného i hospodářského, jak tomu bylo ostatně u většiny lokálních božstev v oné době. Z jeho rohu naplněného vínem věštil kněz úrodu v příštím roce. Ke stejnému účelu používal velkého medového koláče, za nímž se skrýval a tázal se shromážděných lidí, zda ho za ním vidí - to mělo zajistit bohatší sklizeň. K válečným atributům božstva patřil velký meč, sedlo, udidlo a posvátný bělouš, na němž směl jezdit pouze kněz a sám Svantovit, který na něm podnikal podle víry Ráňanů noční výpravy: ač zavřen ve stáji, byl prý ráno zpocený a postříkaný blátem.
Podobně jako v případě Svarožice - Radegasta sloužil kůň i k válečným věštbám: podle toho, zda překračoval řady zkřížených kopí pravou či levou nohou, soudilo se na zdar válečného tažení nebo námořní výpravy. Moc Svantovitovu podpírala družina 300 jezdců a velké bohatství, shromážděné z darů a tributů. Každý obchodník ,který chtěl na Rujaně obchodovat musel nejprve obětovat něco ze svého zboži Svantovitovi. Není proto divu, že jeho kněz měl i v politických záležitostech větší slovo než rujánský vládce. Na samém sklonku slovanského pohanství se tak začal vytvářet zajímavý náběh k teokracii, jenž ovšem neměl dlouhého trvání. Pád Arkony 14. června r. 1168, zničení Svantovitova chrámu i sochy dánským králem Valdemarem, byl zároveň rokem zániku organizovaného slovanského náboženství na Baltu.
K poznání Svantovitova kultu přispěla, i když zatím jen omezeným zdarem, také archeologie. Domnělý Schuchhardtův objev Svantovitova chrámu v Arkoně z r. 1921 byl zcela zpochybněn revizním výzkumem v letech 1969 - 1970, jenž zjistil, že místo, kde stál chrám, je již dávno pohlceno mořem. Podle Saxonova popisu měl mít dřevěnou ohradu, zdobenou malbami a řezbami. Svatyni představovala dřevěná zastřešená stavba, uvnitř členěná závěsy. Dřevěná socha v nadlidské velikosti měla čtyři hlavy, z nichž dvě se dívaly dopředu a dvě dozadu, vlasy a vousy byly přistřiženy podle rujanské módy, v pravé ruce držela kovový picí roh, levá byla opřena v bok, suknice sahala až k holením, podstavec sochy byl zapuštěn do země, takže nohy staly na zemi.
Bylo nalezeno několik přenosných idolů, z nichž ty, které mají čtyři obličeje, jsou vykládány za podoby Svantovítovy. Jde o sošku z Wolinu, nebo nově nalezenou figuru se čtyřmi obličeji ze severského Svenborgu, která se považuje za majetek jednoho z účastníků ničivého tažení krále Valdemara.
Triglav
Trojhlavý bůh, uctívaný při ústí Odry ve Wolinu, Štětíně a Brandenburgu. Tři hlavy symbolizovaly sféry jeho vlády: nebe, zemi a podsvětí. Šlo zřejmě o svět bohů, svět lidí a říši mrtvých. Byl mu zasvěcen černý ohnivý kůň se zlatě a stříbrně zdobeným sedlem, který překračoval zkřížená kopí a věštil tak úspěch či neúspěch válečného tažení. Od 11. století vystupuje do popředí jeho válečná funkce.
Jednou z nejdůležitějších oblastí v Pobaltí bylo ústí Odry, kde vznikaly významné, dobře chráněné přístavy, centra dálkového obchodu, odkud vyplouvaly lodě do švédské Birky, do Novgorodu i na západ do Porýní. Adam Brémský s obdivem mluví o Wolinu, bájné Vinetě či Jómsborgu severských ság, jenž předčil lidnatostí a výstavností všechny přístavy na jižním pobřeží Baltu, než byl ve 12. stol. zastíněn Štětínem. V obou těchto přístavech i v jejich okolí ctili boha známého pod jménem Triglav. Nevíme, zda to bylo jméno původní nebo pouze přízvisko boha jiného jména, odvozené z lokálního zobrazování se třemi hlavami či obličeji. Rozhodně šlo opět o místní božstvo, jehož kult se nerozšířil dále než do Braniboru, kde zanikl pokřtěním knížete Pribislava r. 1136.
Zprávy o wolinském a štětínském Triglavovi zaznamenali Ebbo, Herbord a Prieflingenský mnich, životopisci bamberského biskupa Otty, horlivého šiřitele křesťanské víry v pohanském Pomořansku v první polovině 12. stol. Ve Wolinu zničil chrám, kde byl uctíván zlatý či spíše jen pozlacený Triglav, kterého však pohanští kněží stačili včas zachránit a ukrýt ve vykotlaném stromě někde v okolí města, kam mohli jeho ctitelé dále chodit obětovat. Přes všechno úsilí se Ottovi nepodařilo toto místo objevit a idolu se zmocnit, jako se stalo ve Štětíně, kde Triglava rozsekal a jeho tři stříbrné hlavy poslal papeži Kalixtovi II. do Říma na důkaz úspěchu své misijní cesty.
Štětínský Triglav měl prý oči a ústa zakryté zlatým pásem, aby neviděl hříchy lidí. Triglavův kult musel být v první polovině 12. stol. již v úpadku, jestliže lid sám pomáhal Ottovi bořit štětínské chrámy a rozebírat jejich poklady. Obdobně jako ostatní lokální božstva sdružoval Triglav patrně funkci válečnou i hospodářskou.
O použití drahých kovů ve výrobě idolů a jejich atributů se někdy pochybuje, nikoli však zcela právem. V případě Wolinu i Štětína šlo totiž o bohatá obchodní a přístavní města, která si jistě mohla dovolit reprezentativní kult, v němž nemohlo chybět stříbro ani zlato, naplňující v podobě darů chrámové pokladnice. Sochy byly nejspíš dřevěné - proto je mohl Otto rozsekat - s pozlacenými nebo postříbřenými částmi, jak to máme ostatně dosvědčeno i pro idoly v Kyjevě.
O braniborském Triglavovi konkrétní údaje chybějí. Zmiňuje se o něm jen pozdní braniborská kronika ze 13. stol. a připomíná jej i český kronikář Pulkava z druhé poloviny 14. stol. Jde o jediný doložený případ, kdy božstvo s centrem kultu na baltském pobřeží mělo svoji svatyni i hlouběji ve vnitrozemí. Není také jisté, zda záhadný Tjarnaglofi severské Knytlingaságy označuje Triglava, jak se domnívají někteří badatelé, nebo jiné, samostatné božstvo.
Neověřený zůstává také údaj ze 16. stol., že ještě v roce 1526 stály v okolí Míšně kamenné idoly se třemi obličeji. Zato se nyní objevují názory (A. Gieysztor) o jeho souvislosti s východoslovanským a jihoslovanským Trojanem, dříve odvozovaným od římského císaře Trajána. Trojhlavost srbského folklórního ducha Trojana tu sama o sobě není pro spojování s Triglavem dostatečným argumentem.
Svarog
Svarog je nebeský bůh ohně a nebeský kovář, ukul Slunce a umístil je na obloze. Dal lidem znalost železa. Jméno boha souvisí se staroindickým slovem svar - světlo, zářící, Slunce, nebe. Dokladem o jeho uctívání je jednak slovanský překlad byzantské kroniky Iaonna Malaly sepsaný v Bulharsku, kde Svarogovo jméno nahrazuje řeckého Hefaista, potom ruské traktáty z 11. a 12. století, zmiňující, že lidé na Rusi uctívají oheň nazývajíce ho svarožičem. Na Svaroga upozorňují i mnohé místní názvy: polabský Schwerin se původně nazýval Svarin, znám je i pomořský Swarozyn a český Svaren. Svarogovo jméno se objevilo i na bulharských nádobách z 12.-14. století. Jeho synové byli Dažbog a zřejmě Svarožič. Uctívání boha slunce popisují také arabští autoři. Uctívání Svaroga bylo brzy nahrazeno uctíváním jeho synů – ve Vladimírově panteonu z roku 980 jej nahradil Dažbog, na západě Svarožič.
Svarožič
Svarožič, bůh polabských Ratarů, syn nebeského tvůrce Svaroga, působí jako zprostředkovatel a dárce (Dažbog) základních podmínek života, ohně a světla, na zemi. Lidé jej nazývají Slunce a jeho pozemský reprezentant je oheň, posvátný živel, který nás se Svarožičem spojuje. Dle starých představ sídlí Svarožič na východě, kde se ráno koupe v moři. Při zatmění ho ohrožuje drak či vlkodlaci. Jeho symbolem je ohnivé kolo. Slované jsou v Slově o pluku Igorově nazýváni "vnuky Dažbogovými". Byl uctívaný zejména pobaltskými a polabskými Slovany. Polabský Svarožič později změnil jméno na Radagasta, podle názvu místa původní svatyně Riedigost (později Retra). Východní Slované ho uctívali jako Dažboga, jižní jako Daboga. Svarožič / Radegast byl bohem slunce, ohně a taky bohem války. Jeho idol byl vyzbrojen údajně kopím a štítem s obrazem tuří hlavy.
Pod jménem Dažbog byl tento bůh uctíván v Kyjevě, kde ho kníže Vladimír zařadil do svého panteonu a nechal mu postavit modlu. Bohatě zdobená dřevěná stavba stála na zvířecích rozích, vnější stěny zdobily vyřezávané obrazy bohů a bohyň, uvnitř stály dřevěné sochy ve válečné zbroji, s vyznačenými jmény bohů, obklopené válečnými odznaky a praporci. Obsluhovali je kněží, kteří přinášeli oběti, včetně lidských, a věštili pomocí posvátného koně, kterého vodili přes losy zakopané do země a přes špice zkřížených kopí.
Pozdější prameny se zmiňují o bohu Radegastovi s výraznými válečnickými atributy. Je možné, že se jednalo o dva různé bohy, neboť ve zmíněné svatyni stálo soch více. Jméno Radegast označuje toho, jenž je "rád přijímán jako host". Svarožic / Radegast působil jako válečný bůh politického významu, jako ochranný génius vymezeného společenského útvaru. Počátek druhé poloviny 11. stol znamenal pro kult katastrofu, Retra byla dobyta, chrám zničen a halberský biskup Burchard odjel na posvátném koni. Od té doby kult zanikl. Ještě dva roky před zánikem mu roku 1066 byla obětovaná useknutá hlava biskupa Jana z Marienburgu.
Chors
Jednou ze záhad kyjevského panteonu je božstvo uváděné v ruských rukopisech jako Chors, Chrs, Chers, Churs či Chros. Kromě Povesti vremennych let a Životů sv. Vladimíra se o něm zmiňují apokryfy z 11. - 12. století: Choždenije Bogorodicy, kde je jmenován spolu s Trojanem, Velesem a Perunem; Slovo i otkrovenije sv. apostola, kde provází Peruna, Dyje a Trojana; Beseda trech svjatitelej vedle Peruna. Stejně tak se objevuje i v kázáních, jako je Slovo sv. Grigorija, Slovo nekojego christoljubca, Slovo sv. Jana Zlatoústého (Chrysostoma), a to vedle Peruna, Simargla a Mokoše.
Nikde není blíže charakterizován a zdá se, že už autorům uvedených spisů činil jeho výklad potíže, když ho jednou nazývají "židovským andělem hromu" (vedle "helénského" Peruna v Besedě), jindy lidským jménem, považovaným za božské (Choždenije), nebo je odvozován z Kypru (Slovo i otkrovenije), podobně jako Perun z Řecka a Trojan z Říma. Projevuje se v tom zřejmá snaha autorů, obeznámených s antickou literaturou, vysvětlit existenci slovanských bohů z klasického prostředí.
Pozoruhodný, avšak ne zcela jednoznačně vysvětlitelný náznak přináší o Chorsovi Slovo o pluku Igorově, kde se praví, že kníže Všeslav za dne soudil lid a vládl městu, v noci však běžel jako vlk, doběhl z Kyjeva do Tmutarakaně ještě před kuropěním a zkřížil (peryškaje) tak cestu "velkému Chrsovi". Obvykle se vykládá tato pasáž jako ztotožnění Chorse se sluncem. Proti tomu však V. Pisani právem namítá, že Všeslavův noční běh, jenž směřoval podle citace měst od severu k jihu, mohl zkřížit pouze cestu měsíce, a nikoli slunce. Kníže se přitom měnil ve vlkodlaka, který se objevoval právě jen za měsíčního svitu. Nelze proto vyloučit, že Chors představoval měsíční božstvo a jeho spojování se slunečním Dažbogem mělo asi stejný význam, jako když se spojuje slunce s měsícem. K určení Chorse za božstvo měsíční napovídá i fakt, že se mu obětoval kohout, tedy pták oznamující konec noci a vlády měsíce.
Příliš tu nepomáhá etymologie, i když většina badatelů předpokládajících solární význam pomýšlí na íránský původ, např. z chursid, choršed (= zářící slunce). Vzhledem k možnému spojení s měsícem nelze však vyloučit vznik ani z praslovanského krsъ (vychrtlý), na něž poukazují A. Brückner a S. Urbanczyk a pro něž by svědčil i výskyt osobních jmen, např. srbský Chrs, Chrsovik a snad též staročeský Chorúš.
Mokoš
Mokoš je jedinou bohyní ruského panteonu knížete Vladimíra, známou jak z letopisné zprávy k r. 980, tak z traktátů 11.-12. stol. (Slovo nekojego christoljubca, Slovo sv. Grigorija, Slovo ot sv. Evangelija, Slovo sv. Ioanna Chrysostoma a další). Ještě v 16. stol. se kněz ptal žen při zpovědi, zda "nechodila k Mokuši" nebo zda se "nemodlila k vílám, Rodu, rožanicím, Perunovi, Chorsovi a Mokoši". Úcta k "Mokuši", ochránkyni ovcí a přástek, se udržela v severoruském i ukrajinském folklóru až do 19. stol. Podle tamních představ měla Mokuša velkou hlavu a dlouhé ruce, v noci obcházela po chalupách a předla, pokud se ponechala volně přístupná koudel; hrozilo však přitom nebezpečí, že někoho opřede.
Jak už naznačuje její jméno, odvozené od kmene mok-, mokrъ-, bala Mokoš nejspíše zosobněním "matičky siré země" (mať syraja zemlja), vlhké úrodné země, kterou slovanský rolník miloval jako svoji matku živitelku. V tomto směru nápadně odpovídá rovněž jediné íránské bohyni zvané Ardví Súra Anáhita, bohyni vlhkosti (ardví = vlhká), která jako zosobněný proud života pečovala o úrodu, chov dobytka, ovcí a o porody. Možná zdědila slovanská bohyně působnost této své íránské předchůdkyně, přičemž označení Ardví (vlhká, mokrá) mohlo přejít ve slovanské Mokoš. Stěží je můžeme vykládat z indického makhá (vznešená) nebo mokša (spása), jak soudí někteří badatelé, podobně neobstojí spojování s finským Mokša, což byl název části kmene Mordvinů v severním Rusku, a nikoli jméno bohyně. Častěji se stávalo, že Finové naopak přejímali některé zvyklosti svých slovanských sousedů, kteří pronikali na jejich území.
Pozoruhodnou skutečností je, že mimo ruskou oblast se jméno bohyně objevuje v místním českém názvu Mokošín (vrch u Přelouče), odvozeném od staročeského osobního jména Mokoša - Mokošě. Dokazuje to slovanský původ jména, a snad i existenci kultu Mokoše v Čechách. Známa jsou i toponyma Mukus na Rujáně a Mogast / Mokoš v Horních Francích. Ve východoslovanském prostředí přežila Mokoš ve folklóru dodnes.
Stribog
Bůh nebeské atmosféry, větru. Je zmiňován v Slovu o pluku Igorově. Měl svůj idol na chlumu u Kyjeva, Striboz se jmenuje též potok u polabských Slovanů.
Jarovit
Lokální válečný bůh, uctívaný v Pomořansku, zejména ve Wolgastu a Štětíně. Jar znamenalo smělý, prudký bojovník. Ve vnitrozemí byl uctíván v Havelbergu, kde se na jaře konaly velké oslavy na jeho počest. Původně jeho funkce souvisela se svátkem jara a plodivou silou, až v době konfrontace s křesťanstvím se zdůraznil jeho válečný význam. Zprávy kronik se váží především k působení Jarovita související s válkou a bojem. V Jarovitově svatyni visel obrovský zlatý štít, který se nosil do boje před vojskem, aby zajistil vítězství.
Rugievit
Válečný sedmihlavý bůh uctívaný v Korenici, kde měl ve 12. století svůj chrám. Dubový idol měl u pasu sedm mečů, osmý držel v pravé ruce. Název boha je vysvětlován jako „pán Rugie“, tedy ochránce kmene Rugiů. Byl nejspíše předchůdcem Svantovíta. Podřízeni mu byli Porevit a Porenut. Je patrně totožný s bohem Rinvitem.
Prove
Hlavní bůh oldenburské země. Jeho posvátný dubový háj s dřevěnou zdobenou ohradou stál poblíž hradu Oldenburgu. V posvátném háji se konaly pravidelně soudy za přítomnosti knížete. Dovnitř mohl vstoupit jen kněz a ti, kdo přicházeli obětovat bohu. Tento bůh není blíže charakterizován, nejspíš měl přídomek „spravedlivý“ (prav), což je v souladu s jeho významem při konání soudu.
Černoboh
Černoboh byl pravděpodobně až pozdní součástí panteonu pobaltských Slovanů, ovlivněných soupeřením s křesťanstvím. Je zmiňován kronikářem Helmoldem.Vzhledem k poněkud vyhrocené formulaci se předpokládal jeho „dobrý protipól“ – Bělboh. Památka na něj se však zřejmě dochovala jen v několika místních jménech ( Bělbožice u Kralovic, Cernohradus a Belegradus).
Porenut
Čtyřhlavý bůh, jenž měl pátý obličej na prsou, jeho levá ruka se dotýkala čela, pravá pak brady. Byl uctíván v Korenici, kde stával jeho chrám. Z latinizované podoby jeho jména Porenutius se někdy odvozuje, že mohlo jít o původní tvar Perunič, což bychom analogicky k Svarožičovi vysvětlili jako syn Perunův.
Porevit
Pětihlavý bůh bez výzbroje, uctívaný v Korenici. Jeho význam dostatečně neznáme. Všechna tři zde uctívaná měla mít magickou moc nad koitem, snad lze uvažovat o souvislosti s kultem plodnosti a posvátným sňatkem coby jeho součástí. Uctívání Porevita se spojuje též s letním obdobím, neboť pora označuje střed léta.
Radegost
Solární bůh ctěný v Retře kmenem Obodritů, přejal dodatečně i funkci válečnou. Podle místa známé svatyně či stabilního přídomku „radostný host“ je označováno posléze i božstvo (původně snad Svarožič?), jehož zlatá socha na purpurovém lůžku stávala uvnitř chrámu. I tohoto boha doprovázel posvátný kůń, také se tu pravidelně věštilo podle jakýchsi losů. Roku 1066 byla Radegostovi obětována useknutá hlava biskupa Jana, v chrámu se jinak běžně obětoval skot a ovce.
