Slovanská doba - Válečníci
Slované - válečníci
O Slovanech se často traduje, že byli mírní a holubičí povahy. To platí v dobách míru. Ale v 6. stol., v době, kdy se domácím hospodářským a společenským vývojem dostali na nejvyšší stupeň barbarství, byli stejně bojovní a útoční a stejně dychtiví po kořisti jako všichni barbaři té doby. Germáni začali o něco dříve. Slované se jim však brzy vyrovnali a nejen vyrovnali, stali se pro svou početnost ještě mnohem větší hrozbou pro své nepřátele. Neútočili na vlastní Řím ani na západní části bývalé římské říše, ale všechny síly napřeli na to skvělé, nádherné a bohaté, co tehdy existovalo a co jim bylo bližší, na balkánské provincie Byzance. A byli hrozní a úspěšní. Síla, krutost, zvůle, neústupnost - všechno to je v písemných pramenech zachyceno plasticky a mnohostranně. "Kulturní svět" zachraňovalo jenom to, že Slované nebyli jednotní a kvůli kořisti, slibům nebo malicherným rozbrojům se vzájemně nepodporovali nebo dokonce vystupovali jedni proti druhým. Slovanské oddíly se někdy nechávaly najímat jako námezdní vojáci a bojovaly spolu s Byzantinci proti Germánům. V letech 536-537 poslali velitelé Martin a Valerián do Itálie na pomoc proti Gótům vojevůdci Belizarovi 1600 jezdců - Hunů, Slovanů a Antů. Slovanská krutost - dnes se o ní těžce i jen píše, jak je současnému člověku nepředstavitelná a vzdálená, ale byla to krutost obvyklá tehdy u všech barbarů a "kulturní" Byzantinci ji spláceli ve všem všudy a dokonale. Např. roku 550, po vítězném boji a po útěku byzantských vojsk, zajali Slované vůdce Azbada a živého ho hodili do hořícího ohně, když mu předtím z kůže na zádech vyřezali řemeny. Jindy tíž Slované, když vtrhli do Trácie a Ilýrie, zabíjeli všechny, kteří jim přišli do cesty, avšak nikoli mečem, kopími nebo jiným obvyklým způsobem, ale naráželi je na kůl, uvazovali mezi čtyři sloupy za ruce a za nohy a utloukali je kyji a palicemi nebo je zavřeli do domů a živé spalovali. Teprve později začali některé ze zajatých nechávat na živu a brali je do otroctví.
Zajatci, které si Slované přivedli domů, byli na tom na tehdejší dobu velmi dobře. Slované nebyli otrokáři a otroky pro své hospodářství nepotřebovali. Zajatci zůstávali ve slovanském prostředí jako otroci jenom na určitou dobu. Potom dostali na vybranou, chtějí-li se vrátit za náhradu nebo žít se Slovany jako svobodní a přátelé.
Válečnictví Slovanů a jejich způsob boje popisují různé byzantské prameny. V 6. století bylo pro ně charakteristické, že rádi útočili ze zálohy a snažili se nepřítele překvapit neočekávanými přepady v houštinách, úžlabinách nebo skalních průsmycích (již tehdy jim tedy zdá se vyhovoval tzv. "partizánský boj", typický pro slovanské jednotky i ve 2. svět. válce; pozn. red.). Jako hlavní zbraně měli dva oštěpy a dřevěné luky a šípy, které bývaly napuštěny jedem. Někteří mývali štíty. Velmi často se snažili uloupit koně, což bylo pro jízdní vojska obzvlášť nepříjemné. Jindy brali zbraně. Ostatní kořist, zlato, stříbro, dobytek a jiné cenné věci, je samozřejmá.
Slované byli na své válečnické umění a na svou statečnost velmi hrdí. Když prý je podle byzantského autora Menandra v letech 570-579 avarský chán Bajan žádal, aby se podrobili Avarům a platili jim daň, náčelník Dauritas (Dobreta?) a jiní nejmenovaní vůdcové odmítli se slovy:
"Ještě se takový nenarodil a neobjevil pod sluncem, který by dokázal naši sílu zlomit. My jsme si přivykli na to, že vládneme cizím krajinám, a ne aby někdo jiný vládl nad naší; v tom jsme si jisti, dokud existuje vojna a meče."
V listnatých lesích byli Slované byzantskému vojsku obzvláště nebezpeční, protože vyhovovaly jejich způsobu boje a Slované se v nich dokázali velmi dobře ukrýt. Proto tzv. Pseudo-Maurikios koncem 6. století doporučoval, aby se výpravy proti Slovanům vedli raději v zimě, kdy jsou stromy bez listí a neposkytují dobrý úkryt. Byzantským vojskům dělaly jisté potíže přechody přes řeky, stavba mostů a převážení loděmi. Slované nebojovali v šicích a oddílech jako Byzantinci a neměli rádi holá a otevřená místa.
Útoky na slovanské území nebývaly úspěšné, protože Slované neměli velká města, ale žili v rodových vesnicích, které byly v úzkých stycích. Když Byzantinci některou z nich přepadli, sousedé utekli do lesa a ve vhodné chvíli byzantské vojáky sami napadali. Zničení jedné vesnice nebylo velkým úspěchem a většinou přišlo byzantská vojska draho.
Později, po trvalém zabrání nových území a s rozvojem společenské diferenciace, se slovanské válečnictví poněkud změnilo. Vojevůdci a přední bojovníci nosili meče a bojovali těžkým kopím. Měli zbroje kožené nebo kovové - šupinové, lamelové nebo kroužkové zbroje, prošívanice a přilby. Chudší vrstvy bojovníků používaly především sekery, kopí a luky. Zbroj se zpočátku především dovážela. Dokazuje to jednak archeologický rozbor nálezů, jednak občasné zákazy dovozu zbraní ke Slovanům, především ze západu, z franské říše. Zanedlouho si však Slované všechno vyráběli sami a nejenom vyráběli. Východní Slované např. s meči obchodovali. Také taktika boje se vyvíjela.
Slované měli jízdní bojovníky od prvopočátku. Výstroj a organizace této jízdy se zdokonalovaly, a to jak pod vlivem kočovníků, tak některými prvky ze západu. Rozšířily se třmeny, od 7.-8. století nosili jezdci ostruhy, koně měli uzdy s kovovým udidlem. Na počátku 2. tisíciletí se změnil i štít pro jezdce. Byl velký, mandlového tvaru, aby kryl tělo i nohy.
Na tomto místě je nutné zdůraznit jednu skutečnost, a to stavbu hradišť. O Avarech víme z historických zpráv, že měli jakési hrinky, což snad byla kruhová opevnění, která archeologicky nikde neznáme. Zato Slované budovali hradiště. Zpočátku, v 6. až 7. století, využívali spíše přirozeně chráněných terénů nebo zbytků opevnění ze starších dob, i když zároveň tu a tam stavěli dřevěné palisády nebo jiná lehká opevnění. V 7.-8. století, a zejména koncem 8. století a počátkem 9. století stály však všude pevné hrady s hradbami za dřeva a hlíny a s příkopy. Hrad Canburg, lokalizovaný archeologickými výzkumy do Hradska-Kaniny u Mělníka v Čechách, nedokázala franská vojska roku 805 dobýt a zpustošila jen krajinu kolem. Také velkomoravská hradiště byla nedobytná. Podobně tonu bylo i jinde. Pro Slovany je stavba hradišť natolik typická, že se 7.-12. století v Česku nazývá dobou hradištní.
Magdalena Beranová
Slované, Panorama Praha, 1988
