Slovanská doba - Víra a zvyky starých Slovanů
Víra a zvyky starých Slovanů
Pohanští bohové
Slované byli v době velkých přesunů a zaujímání nových sídel pohany. Jaká byla jejich víra, jací bohové, co uctívali? Pokud postupovali na Balkánský poloostrov a útočili na Byzanc, dostávali se již do světa křesťanského a postupně byli tímto náboženstvím ovlivňováni. Jinde byly střety s křesťanstvím násilné a krvavé a náboženský boj se stával bojem za moc nebo za nezávislost. Vraťme se však k náboženství starých Slovanů v době, kdy se s nimi seznamovala byzantská říše.
Říši, její vzdělance, historiky a vojevůdce zajímaly především bojové úspěchy Slovanů a taktika, s jakou proti nim postupovat. Přesto však problesknou v jejich zprávách i určité údaje o domácím životě Slovanů a o jejich víře. Pochopitelně jsou to informace jen útržkovité, neúplné a nesmíme jim stoprocentně věřit ani je zevšeobecňovat.
Základní význam má zpráva byzantského historika Prokopia, který se v letech 527-536 účastnil vojenských výprav jako poradce vojevůdce Belizara. Napsal mj. rozsáhlé dílo Historiai, obsahující tři knihy o gótské válce. Ve třetí knize se dočítáme: "Uznávají (Slované a Antové), že je jediný bůh, tvůrce blesku a všeho pán, i obětují mu skot a všeliká zvířata. O osudu nic nevědí a vůbec neuznávají, že by byl měl nějakou moc nad člověkem. Ale když jim hrozí smrt buď nemoci stižením, nebo do války se chystajícím, slibují, vyváznou-li, že ihned bohu oběť přinesou za své zachránění. Vyváznuvše obětují, co přislíbili, a domnívají se, že si sjednali záchranu touto obětí. Ctí i řeky a nymfy a některé jiné démony.
Prokopios naznačuje jak rozdíly mezi křesťanskou vírou, tak rozdíly mezi dávným řeckým a římským náboženstvím, které mu bylo jako vzdělanci v základech známé. O Prokopiově zprávě se v historických spisech mnoho psalo a uvažovalo, jak už je pro dějepisectví zákonité: čím méně určitých zpráv, tím více výkladů, spisů a úvah a výsledků naprosto rozporných. My se však přidržíme jenom faktů.
Podobně jako hospodářství a společnost, vyvíjelo se v dalších stoletích i náboženství. Písemné zprávy je zachycují v době, kdy se stávalo jakousi státní ideologií. Moc boha byla koneckonců závislá na moci panovníka, který ho uznával, nebo - konkrétně u Polabských Slovanů a v Pomořanech - na moci a hospodářském postavení města či svatyně. Víra v určitého pohanského boha nebývala u vládnoucí vrstvy příliš pevná, a tak se všude dříve nebo později z různých důvodů ukazovalo vhodnější a účelnější na pohanské bohy zapomenout a přiklonit se k bohu křesťanskému, jestliže měl za sebou moc a sílu. Pohanské reakce byly důležitější pro prostý lid, který starou víru často spojoval s někdejšími volnějšími a méně krutými časy.
Dosti konkrétní zprávy o pohanských bozích máme z Kyjevské Rusi 10. století. Ve starých smlouvách Rusů s říší byzantskou z let 907, 945 a 971 Rusové přísahají při svém bohu Perunovi a bohu stád Velesovi nebo jako křesťané. V roce 945 se dozvídáme: "Jestliže kdo z lidí ruských, ať křesťan nebo nekřesťan, přestoupí to, co na tomto listě napsáno, zaslouží, aby zemřel svou zbraní a aby byl proklet od Boha i od Peruna, jak přestoupí svou přísahu." V roce 980 veliký kníže Vladimír podle vyprávění kyjevského letopisce"postavil na chlumu vně dvorce věžního: a sice Peruna dřevěného s hlavou stříbrnou a zlatým vousem, dále Chrsa, Dažboga, Striboga, Simargla a Mokoš. I obětovali jim nazývajíce je bohy, a přiváděli syny své i dcery a obětovali běsům. I poskvrnili zemi obětmi svými i poskvrnila se země ruská i chlum ten". V témž roce strýc knížete Vladimíra a jeho místodržící v Novgorodě Dobryňa postavil u Novgorodu nad Volchovem modlu Peruna. Kníže Vladimír se však brzy (r. 988) rozhodl přijmout křest a se starými bohy naložil vskutku nemilosrdně. "Rozkázal modly vyvrátit a jedny rozsekat, druhé do ohně vrhnout. Peruna pak poručil přivázat koňovi k ocasu a vléci z chlumu po Boričevu na potok a 12 mužů ustanovil, aby jej bili holemi, ne proto, aby to dřevo cítilo, ale na potupu běsu." Modlu potom hodili do Dněpru. Roku 989 naložil podobně biskup Akim se sochou Peruna v Novgorodě. Modlu bili tak silně, že prý běs v ní volal: "Ó běda mně, padl jsem do nelítostných rukou!" Peruna nahodili do Volchova. Přesto se k Perunovi někteří tajně modlili ještě v 11. nebo 12. století.
Často se uvažuje o tom, že Perun byl bohem všech Slovanů, a to bohem nejvyšším. Existuje řada úsloví s Perunem nebo Paronem, od jména Perun bývají odvozeny místní názvy, u Polabských Slovanů byl čtvrtek označen jako perendan, peründan, takže bůh Perun musel být znám v oblasti dosti rozlehlé, sotva si ho však můžeme představovat jako Dia nebo Jupitera celého slovanského panteonu.
Kromě Peruna ctili Rusové a patrně také jiní Slované na Balkáně a v Čechách Velese nebo Volose, boha stád a snad i hospodářství vůbec. Uctívali ho nejen Slované - např. sv. Abraham Rostovský měl zničit v Rostově kamennou sochu Velesovu, která patřila Finům.
U východních Slovanů uvádějí historické prameny ještě jiné bohy. Jsou to především Svarog, Dažbog / Svarožic, tj. syn Svarogův, bohové slunce a ohně a snad i blahobytu, kteří byli uctíváni také u západních Slovanů. Tam však měl Svarožic zároveň funkci boha války a boha věštby. Když kníže Vladimír postavil roku 980 v Kyjevě na vrchu, na němž stál později chrám sv. Basilia, pohanské bohy, byli tam kromě Peruna a Volose výše uváděný Dažbog, Chors, Stribog, Simargl a Mokoš, jimž prý Kyjevané obětovali své syny a dcery. Historických zpráv o jejich funkci není mnoho, tím více se však o nich píše a uvažuje v literatuře, ať již na základě etymologie nebo na základě srovnávání s jinými indoevropskými bohy. Simargl mohl být podle informace z významné ruské literární památky konce 12. století bohem větrů. O bohyni Mokoš se uvažuje jako o bohyni plodivé síly nebo o bohyni lásky, jejíž uctívání nebylo omezeno jenom na Slovany východní. Z dalších bohů se uvádí ještě Trojan, snad trojhlavý bůh.
Zajímavou postavou je východoslovanský Rod a s ním sblížené rožanice. Většina autorů je považuje za nižší božstvo nebo démony, související s rodovými božstvy, kultem předků, ochránci porodů a novorozenců apod.
Bozi a idoly s několika obličeji a hlavami
Pro slovanské náboženství, tak jak je známe z psaných pramenů 10.-12. století, byla příznačná vícehlavost bohů. Neplatí to však všeobecně, ale zejména u Polabských a Pomořanských Slovanů se s ní setkáváme velmi často. Vícehlaví bozi se objevují nejen v historických pramenech, ale i archeologicky.
Z historických zpráv je nejznámější informace o čtyřhlavém Svantovítovi z Rujany. V Korenici uctívali Rugievita, který měl sedm obličejů, meč v ruce a sedm mečů u pasu. Bůh se třemi hlavami nebo obličeji byl uctíván ve Štětíně, Wolinu a podle pozdějších zpráv i v Braniboři až do pokřtění knížete Přibyslava. V Korenici na Rujaně měli svatyně Porevit a Porenutius, přičemž Porevit měl pět a Porenutius čtyři hlavy. Někdy mohou být hlavy chápány jako obličeje dívající se do různých stran, jindy, např. u Svantovíta v Arkoně, se mluví výslovně o více hlavách ne více krcích. Co tomu říká archeologie?
Již před více než sto lety byl v přítoku řeky Dněpru ve Zbruči u Husjatina nalezen čtyřhranný kamenný sloup. Na všech čtyřech stranách měl vytesány obličeje, spojené do jedné hlavy kloboukem. Na každé byly vyznačeny ruce, suknice do půli lýtek a nohy. Pod naznačenýma nohama idolu byly ve zvláštních polích další lidské postavy. V jednom případě měl idol v ruce picí roh, v druhém u pasu meč a pod nohama malého koně, na další straně držel jakýsi kotouček. Nové rozbory ukázaly, že idol byl původně polychromní. Podobný sloup dvouhlavý, s rukou, pasem a suknicí, ale bez postav pod nohama, pochází z Holzgerlingenu. Oba idoly převyšují lidskou postavu, zbručský je vysoký 2,7m, holzgerlingenský 2,44m.
L. Niederle uvádí další vícehlavé idoly nebo sloupy z Těsnovky u Radomyšle na Ukrajině a z Bobrujska v Bělorusku. Podle historických zpráv prý stály v okolí Míšně i jinde kamenné figurky se třemi obličeji ještě na počátku 16. století.
Největší pozornost vzbudil idol z řeky Zbruče, který byl spojován se sochou Svantovíta, ale kromě toho, že měl čtyři hlavy, nemá s arkonským bohem mnoho společného. Rujanská socha byla patrně ze dřeva, a ne z kamene, a byla umístěna tak, jako by se dotýkala nohama země - podstavec prý byl zakopán. Hlavy údajně měly krky, picí roh nebyl naznačen, ale bůh ho držel v ruce tak, aby mu mohl být odnímán a naplňován vínem. Celá socha měla mít tvar postavy, a ne sloupu s naznačenými reliéfy. Zbručský idol představuje jiného čtyřhlavého boha nebo jinou primitivnější představu Svantovíta.
Dvouhlavý kamenný idol z Ukrajiny, nalezený u vesnice Jarovka v černigovském kraji, publikoval v nedávné době B.O. Timoščuk. Každá hlava hledí na jinou stranu, jeden obličej pravděpodobně mužský, druhý ženský. sloup má přibližně výšku lidské postavy. Čtyřhranný idol, špatně zachovaný, byl nalezen při výzkumu u vesnice černjachovské kultury Ivankovcy na jihu Ukrajiny. Má čtyři tváře hledící do čtyř světových stran, podobně jako sloup ze Zbruče, ale obličeje jsou nezřetelné. Nevíme, zda souvisí se starými Anty, nebo je slovanský, v každém případě však je velmi starobylý a patří ke kulturnímu okruhu, na jehož vytváření se Slované podíleli.
Kamenné idoly s více tvářemi vesměs neodpovídají popisům o nádherném vzhledu slovanských bohů. Je to dáno pravděpodobně právě materiálem; ty nejvzácnější sochy totiž byly dovedně vyřezány ze dřeva nebo vyrobeny z drahého kovu, případně v kombinaci dřevo - kov. Víme, že byly nejčastěji zničeny při vyvrácení svatyní.
Dřevo, které se uchovalo v některých částech slovanských zemí na severu, nám dává nahlédnout i do řezbářské práce. Krásná dřevěná socha se dvěma samostatnými hlavami a dvěma krky na společných ramenech byla nalezena v Neubrandenburgu na Rybářském ostrově (Fischerinsel) Dolenského jezera. Zobrazovala mužské božstvo v životní velikosti (170cm výšky), měla vyřezané nohy a stála na hranatém sloupu. Socha je datována do 11.-12. století. Kromě postavy muže našli archeologové i ženský idol s jednou hlavou, vysoký 165cm. Zachování obou soch není samozřejmě nejlepší. Dřevěná soška se třemi obličeji nalezená ve Wolinu, která má patrně zobrazovat známého Triglava, pochází buď z nějakého méně významného pobočního chrámu, nebo je to snad idol zhotovený pro soukromníka. Se zlatým wolinským Triglavem ji spojovat nemůžeme.
Bohové s jednou hlavou
Vícehlaví bozi, jak jsme viděli, patřili k bohům uctívaným jak u severozápadních, tak u východních Slovanů. Všichni bozi však nebyli vícehlaví, naopak. Tak např. hlavní bůh východních Slovanů Perun měl rozhodně jen jednu hlavu. Také jiný významný bůh, Veles byl jednohlavý.
Sochy a sošky jednohlavých božstev jsou porůznu nalézány v kamenném provedení jako sochy nebo reliéfy, jindy v dřevěné podobě nebo jako kovové miniatury. Zmíníme se jen o těch nejvýznamnějších. Z Novgorodu a ze Sebeže na území východních Slovanů pocházejí kamenné hlavy s kloboukem, z Pskova a odjinud hlavy či poprsí bez klobouku. V Novgorodě byla nalezena malá olověná figurka na vysokém sloupku, zobrazující muže s kníry, s krátkou suknicí a s rukama v bok. Stejnou podobu měl i kovový přívěsek, pocházející rovněž z Novgorodu, z vrstvy 12. století. V obou případech se předpokládá, že jde o vyobrazení Peruna, který byl tajně uctíván i po veřejném zavržení. Boha představovala nepochybně i dřevěná socha nalezená již vminulém století na jižním břehu Ruppinského jezera u slovanského hradiště v Altfiesacku. V roce 1967 byla podrobena datování pomocí radioaktivního uhlíku C14, které prokázalo, že pochází z druhé poloviny 6. století. Dřevěná figurka muže byla připevněna na stěně budovy hradiště v Behren-Lübchinu v Meklenbursku a je datována do 11.-12. století. Další dřevěnou sochu boha našli archeologové při výzkumu hradiště Scharstorf v Německu.
Lidskou hlavu a stylizovanou podobu muže až k pasu má dřevěný falus nalezený v polské Leczyci poblíž Lodže. Výše zmíněná dřevěná soška z Altfriesacku ze 6. století měla ve slabinách kruhový otvor, který zřejmě sloužil k nasazování falu v době nějakých slavností.
Z dalších známých soch a reliéfů je třeba zmínit tzv. Svantovítův kámen, zazděný v kostele v Altenkirchenu poblíž arkony. Znázorňuje v reliéfu mužskou postavu, která drží veliký picí roh. Podobný kámen, který se vykládá jako zobrazení Gerovita, je v Bergenu na Rujaně, rovněž zazděný v kostelní zdi. Má v ruce kopí. Také kostěná lidská hlavička nalezená v Merseburgu nepochybně zobrazovala nějaké božstvo.
Pohanské svatyně
Archeologové objevili řadu svatyň nebo kultovních míst, které patrně patřily lokálním božstvům nebo kde byla uctívána božstva nižšího druhu, analogická např. pozdějším nymfám, bohům pramenů nebo stromů; někdy to bylo také obětiště. Většinou jde o vyvýšeniny nebo plošiny obehnané kruhovým příkopem se sloupem uprostřed, jindy byly ohraničeny vodní prameny či jiná nápadná místa. Nalezly se porůznu v celém slovanském světě, ale jejich interpretace není vždy jasná a nesporná.
Některé svatyně souvisely s místy dobře známými z historie. Zbytky jakési pohanské svatyně objevili na počátku sedmdesátých let v Kyjevě blíže palácového dvorce. Mnohem zajímavější však byl objev v Novgoredě u vsi Peryně při výtoku Volchova z Ilmeňského jezera. V.V. Sedov tam malezl kruhovou vyvýšeninu obtočenou příkopem, který na vnější straně přecházel do osmi obloukovitých výklenků. Vyvýšenina s plochým povrchem měřila v průměru 21 metrů, příkop 5m a oblouky 7m, takže celý kruhový objekt měl 35 metrů! Ve výklencích hořely ohně, po nichž zbyly silné vrstvy uhlíku z dubového dřeva. Uprostřed plošiny byla jáma o průměru 60cm a 1m hluboká, snad základ sloupu pro sochu boha. Poblíž byl další kruhový příkop, který nebylo možno prozkoumat ve vší úplnosti. Objekt zřejmě zanikl jednorázově a záměrně. Příkop, původně pokrytý drnem, byl zasypán žlutým pískem, sloup patrně vyvrácen a zbytky hranic rozházeny po okolí. Stará tradice spojuje Peryň s Perunovou svatyní a podle archeologických nálezů a podle svědectví o jednorázovém zničení se to zdá velmi pravděpodobné. Pozdější zprávy vyprávějí, že u Perunovy sochy hořel posvátný oheň z dubového dříví, který strážce pod ztrátou hrdla nesměl nechat nikdy vyhasnout. I tuto tradici archeologický výzkum připomíná, uhlíky byly z dubu. Svatyně je poměrně starobylá, vznikla v . století, v době, kdy Novgorod jako město ještě neexistoval, ale Slované tam už sídlili. Pokud roku 980 postavil Dobryňa Perunovu sochu na tomto místě, šlo o novou sochu ve staré svatyni.
Svatyně a bohové polabských Slovanů
Nejvíce dokladů o bozích a svatyních máme u Polabských Slovanů a v Pomořanech. Němečtí obyvatelé si brali boj proti pohanství za záminku pro své válečné cíle a v této souvislosti nám zanechali četné popisy pohanských bohů a svatyní.
Jeden z nejznámějších a nejmocnějších bohů měl svatyni v Retře na území kmene Ratarů z lutického-veletského svazu. Podle Thietmara Merseburského, který zemřel roku 1018 a podal o tomto bohu nejstarší a zároveň velmi věrohodné zprávy, se původně nazýval Svarožič. Svarožič, syn boha Svaroga, bůh slunce a ohně, byl uctíván v 11. a 12. století také v Rusku. V 11. století se z pramenů o Polabských Slovanech jméno Svarožič ztrácí a týž bůh je nazýván Radegast nebo Radigast, podle původního jména svatyně. Thiemar popisuje svatyni i obřady velice podrobně. V kraji Ratarů prý stál pevný hrad trojboké podoby se třemi branami, zvaný Riedegost, obklopený posvátným lesem, ve kterém se nikdy nekácelo. Dvě brány tohoto hradu byly přístupné pro všechny, třetí, nejmenší, na východní straně, vedla na stezku k jezeru. V hradě byla jen jedna svatyně, mistrně zbudovaná ze dřeva, která spočívala na základu z rohů divokých zvířat. Zvenčí byla zdobena obrazy překrásně vyřezávaných bohů a bohyň.
Uvnitř svatyně stály sochy bohů ve strašlivých helmách a pancířích a každý bůh měl vespod vyryto své jméno. První mezi nimi byl Svarožič (Zuarasici), obzvlášť uctívaný všemi pohany. Byly tam rovněž praporce, které se vynášely jedině v době války. To vše hlídali kněží, kteří jediní měli právo sedět, když se bohům obětovalo nebo když se je snažili usmířit; ostatní přítomní stáli. V chrámu se věštilo pomocí magických obřadů, při nichž hrál velkou roli posvátný kůň; převáděli ho přes zakopané losy, o nichž nevíme nic přesnějšího, a přes dva oštěpy, které byly překřížené a zaražené do země.
Lutici měli více svatyň a uctívali různé bohy, avšak tento chrám a jeho hlavní bůh požívali největší úcty. Po vítězném tažení nebo po vítězných válkách byl zahrnován dary. Jeho hněv i hněv ostatních bohů se kněží snažili usmířit zvířecími i lidskými obětmi. Podle pozdějších zpráv dostávala svatyně v Retře pravidelné daně, takže bůh i svatyně velice zbohatli. Adam Brémský uvádí, že v polovině 11. století byl již bůh v Retře zlatý a měl purpurové lože. V roce 1066 mu byla obětována hlava křesťanského biskupa Jana z Marienburgu, ale to se chrámu ani bohu nevyplatilo. Německý biskup Burchard svatyni roku 1068 vyvrátil a odjel domů do Halberstadtu na Radegastově posvátném koni. Pohanský chrám v Retře již nikdy nebyl obnoven.
Místo Svarožiče - Radegasta zaujal Svantovít, bůh Ránů ze svatyně v Arkoně na ostrově Rujána. Snad o žádném slovanském bohu se nenapsalo tolik vědeckých i polovědeckých článků a studií jako o něm. Někteří badatelé uvažovali, že to vlastně nebyl pohanský bůh, ale pohany zbožštěný svatý Vít, k čemuž sváděla příbuznost jména i některé údaje kronikářů. Ale ať již Svantovítovo jméno vzniklo z jakéhokoli základu, je jisté, že ve 12. století neměl s křesťanským světcem vůbec nic společného a že byl plnokrevným pohanským bohem se všemi přednostmi, mocenskými požadavky a atributy.
Svantovít se dostal ve 12. století na přední místo mezi polabsko-slovanskými bohy především díky obchodním, hospodářským a vojenským úspěchům Rujany a Ránů a také proto, že ostatní pohanští bohové postupně odpadali. Přinášeli mu dary nejenom pohané, ale i křesťanští panovníci, pokud chtěli s Rány dobře vycházet. Daně odváděli Svantovítovi a jeho kněžím byly pravidelné a platili je domácí i cizinci. Patřila mu také třetina nepřátelské výzbroje a kořisti dobyté ve válkách. Svantovít měl nejen kněze, ale i vlastní družinu složenou ze tří set jezdců na koních. Tito bojovníci odevzdávali knězi pro boha veškerou kořist i zisky z loupeží a válek. Majetek Svantovítův byl ukryt v truhlicích pod závorami a zahrnoval peníze, ozdoby, drahé látky a jiné předměty, např. drahocenný pohár od dánského krále.
Svantovítův chrám nestál na osamoceném místě, ale na planině uprostřed města, byl však ohrazen a měl jen jeden vchod. Již sama ohrada byla zdobena vyřezáváním a malbami, vesměs prý hrubými a neumělými. Uvnitř ohrady byla vnější chrámová budova s červenou střechou. Vnitřní chrámovou stavbu tvořily jenom sloupy, mezi nimiž byly látkové zástěny. V ní stála ohromná socha se čtyřmi krky a čtyřmi hlavami, z nichž dvě sedívaly dopředu a dvě dozadu. Vlasy měla přistřižené do obvyklého účesu obyvatel Rujany, vousy taktéž vyholené. V pravé ruce držela kovový roh naplněný vínem. Suknice sahala k holením a nohy byly vyřezané i s klouby tak mistrně, že spojení bylo patrné jen při bedlivém pozorování. Poblíž sochy leželo udidlo, sedlo a četné božské odznaky, z nichž vynikal především meč se skvostným tepáním pochvy a rukojetí a stříbrným zevnějškem.
Také u Svantovíta se věštilo a konaly se posvátné obřady. Když byla věštba nepříznivá, odložili válečné tažení nebo obchodní jednání na dobu příhodnější. Velký význam měl kult zemědělský. Každým rokem naplnil kněz Svantovítův roh čerstvým vínem a po roce zkoumal, kolik ubylo. Když bylo vína dost, měla být dobrá úroda, když málo, neúroda. Podle toho pak řídili ukládání zásob a spotřebu potravin v daném roce, aby vystačili i v letech neúrodných. K poctě Svantovíta a pro věštebné účely pekli kruhový koláč s medem, který byl téměř tak veliký jako člověk. Po obřadu nastala velká slavnost a hodování, při němž konzumovali i oběti předložené bohu. Svantovít měl vlastního bílého koně, na kterém směl jezdit jenom kněz; v noci prý na něm jezdil bůh sám - to byl kůň zpocený a ušpiněný. Podle kronikáře Helmonda prý byl Svantovítovi každoročně obětován člověk, křesťan určený losem.
Kromě této svatyně na Rujaně existovaly i jiné chrámy, jednak pobočky hlavního Svantovítova chrámu, jednak svatyně dalších bohů uctívaných vedle Svantovíta, ale méně mocných a významných.
Roku 1168 byla Arkona vyvrácena vojenskými a obchodními rivaly Ránů - Dány. Dánský král Valdemar dal sochu Svantovíta rozsekat a spálit.
Z dalších polabských a pomořanských bohů je třeba zmínit např. Rugievita v městě Korenici, který měl idol z dubu se sedmi obličeji. Ve Štětíně uctívali Triglava, který měl rovněž chrám zdobený řezbami a malbami a další menší svatyně. Byl to mocný bůh, "summus deus", který měl podobně jako Svantovít a Radegast svatého koně, s jehož pomocí se věštilo. Biskup Otto dal jeho sochu po roce 1128 rozsekat a tři stříbrné hlavy poslat do Říma. K vyvrácení Triglavových svatyní ve Štětíně pomáhal Štětínský lid, který prý si přestal boha vážit, když viděl, že se sám nedokáže bránit. Pomoc lidu však pramenila spíše z jiného základu, z útlaku kněží, bohatých obchodníků a šlechty, kteří hájili svou moc právě ve jménu Triglavově. Triglav byl uctíván také ve Wolinu - Vinetě. Zde se biskupu Ottovi Bamberskému podařilo zničit jenom svatyni, zlatého boha ukryl kněží na venkově v dutém stromě a pohané mu nadále přinášeli oběti.
Mohli bychom jmenovat ještě řadu slovanských bohů na severu a chrámů i hájů jim zasvěcených. Nikde nebyl jenom jeden bůh, ale vždy jich bylo více vedle sebe, i když ten či onen nabýval hlavního významu a často byl uctíván daleko mimo okruh své svatyně.
Svatyně a jejich idoly, které tak podobně popisovali němečtí a dánští kronikáři, budí již řadu let pozornost archeologů. Vždyť pozůstatky svatyně se musely zachovat, i když stavba byla vyvrácena a vypálena! Zničení a vypálení zanechává mnohdy pro archeology zřetelnější stopy než četné přestavby a změny na místě obývaném dlouhá staletí až do novověku.
Přední německý archeolog prvních desetiletí našeho století Carl Schuchardt se pokusil najít hned obě nejvýznamnější, Retru a Arkonu. Retru lokalizoval na jedno z mnoha hradišť v Meklenbursku, obklopených jezery, na hradiště Schlossberg u Feldbergu na břehu Feldberského jezera. V roce 1922 tam provedl menší výzkum a zjistil, že jde o opevněné místo, které sice nebylo úplně tříboké, ale termín tricornis snese mnoho výkladů. Thietmar jím pravděpodobně myslel tři brány, o nichž se rovněž zmiňuje. Věřilo se tomu až do doby, než v roce 1967 provedl další výzkum Joachim Herrmann, nejznámější německý archeolog věnující se Polabským Slovanům. Výzkum potvrdil, že šlo skutečně o hradiště, a ne ledajaké, ale ne o centrum kmene, v němž mohlo žít asi 600-1200 obyvatel. Na bočním výběžku nad jezerem objevil i svatyni oddělenou příkopem. Nemohla to však být Retra, protože hradiště a "chrám" žily a zanikly mnohem dříve, než se rozšířila sláva a moc Retry a jejího boha. Patří k nejstarobylejším, pocházejícím ze 7. - 9. století. Svatyně byla mnohem prostší, než jak ji popisuje Thietmar Merseburský na počátku 11. století, a celé hradiště jinak členěno.
Slovanskou Arkonu s chrámem Svantovíta hledal C. Schuchardt v roce 1921. O jejím umístění nemohlo být sporu - šlo o svatyni na mysu Arkona na křídových útesech u Baltského moře. Zbytky valů jsou dodnes zachovány. Na mírné vyvýšenině předpokládal C. Schuchardt svatyni a nalezl jednoduchou čtvercovou stavbu se čtyřmi sloupy a s náznakem podstavce uprostřed. Zdálo se, že jde skutečně o hledaný chrám, i když byl proti popisu velmi jednoduchý. Brzy se však objevily námitky z různých stran, vždyť archeologický nález byl tak málo průkazný! Co když to byla jiná stavba, třeba malý misijní křesťanský kostel? H. Berlekamp provedl nedávno revizní výzkum moderními metodami a zjistil, že jde o zbytky vnitřního opevnění. Svatyně stála patrně dále na východ a její pozůstatky se spolu s částí útesů zřítily již dávno do Baltského moře.
V nedávné době prozkoumal E. Schuldt svatyni z 9. století v Gross Radenu u Schwerinu (Zvěřín). Byla to velká dřevěná budova, asi 11,5 m dlouhá a 7 m široká. Kolem ní stálo původně více než sto soch z dubového dřeva. Při výzkumu jich bylo nalezeno 53, počet vskutku nevídaný. Zobrazují lidské postavy ve skutečné velikosti, ale jsou velice stylizované. Svatyně, spojená snad i se shromaždištěm, stála osamoceně na okraji sídliště, bezprostředně před hradištěm.
Obřady a modlitby
O obřadech, které se konaly na počest slovanských bohů, jsme nejlépe zpraveni z oblasti, kde kult se vyvíjel nejdéle, tj. z území polabských a pobaltských Slovanů. Podle povšechných nebo neúplných popisů je nelze zcela rekonstruovat, jisté však je, že bohoslužba pozůstávala z modliteb a chvalozpěvů, provázených zvláštními gesty, a vrcholila v krvavé oběti, zvířecí nebo lidské, po níž kněz dosáhl spojení s bohy a mohl i věštit. Po obřadu následovala hostina s bujným veselím, hry a tance.
O formě invokací a modliteb nevíme z pramenů téměř nic, obsahově se týkaly hlavně zdaru ve válečných taženích, bohaté úrody, obchodu a jiného prospěchu. Podle Saxona Grammatika kněz Svantovitův vyprošoval v slavnostní modlitbě sobě i vlasti vše dobré, spoluobčanům rozmnožení majetku a nová vítězství. Jedinou modlitbu, pocházející patrně z 9. nebo 10. stol., zaznamenal slovně arabský autor Ibn Rust, nevztahuje se však k chrámovému obřadu, ale k době žní, při nichž ženci nasypali do nádoby proso a pozvedli k nebi s prosbou: "Bože, jenž jsi nás až dosud zaopatřoval pokrmem, dej nám ho i dnes v hojnosti!" Slovo modlitba (i modla) je všeslovanského původu a vzniklo z praslovanského molda (= invokace, prosba), totožného i s baltským výrazem molda ve stejném významu.
Některé invokace archaického rázu se zachovaly i v novodobém folklóru, nejsou však adresovány bohům, nýbrž duchům předků. Např. běloruský hospodář uložil prvotiny jídel do nádoby a ponechal ji přes noc na stole se vzýváním: "Svatí dědové, přijďte k nám večeřet, zvu vás na večeři!" Můžeme proto soudit, že i modlitby pronášené při obřadech v chrámech, v posvátných hájích a a jiných kultovních místech měly podobnou prostou formu s nedvojznačně formulovaným obsahem.
Ani o modlitebním gestu nemáme přímá svědectví, pouze narážky o vzpínání rukou při vzývání boha, např. u Helmolda. Podle vyobrazení na některých archeologických nálezech to bylo patrně starobylé gesto oranta, známé již z doby pohanské antiky: ruce pozvednuté souběžně s tělem. Toto gesto má např. reliéfní postava na plechovém kování ze Pskova, tzv. Gerovitův kámen z Wolgastu a oranti z Mikulčic, vyrytí na pásovém kování - jeden z nich představuje sice křesťanského světce, kněze v ornátu, druhý má však nepochybně pohanský ráz a nezobrazuje knížete s insigniemi, jak se někdy soudí, ale čaroděje v kultickém gestu, s rohem hojnosti a šamanským zrcadlem; účel byl v obou případech apotropaický . Pozoruhodný je údaj Saxona Grammatika, že kněz Svantovitův směl vstupovat do chrámu jen se zadrženým dechem, "aby dech lidský přítomného boha neovanul a tím neznesvětil"; pro každé nadechnutí a vydechnutí musel běžet ke vchodu. Silně to připomíná shodnou praktiku zarathuštriánských kněží, kteří si při obřadu zakrývali ústa, aby svým dechem neposkvrnili svatý oheň.
Během obřadů se uchylovali kněží některých chrámů k vnějším efektům, jež měly přesvědčit věřící o nadpřirozeném dění. Adam Brémský se zmiňuje např. o machinacích s řeckým ohněm (olla Vulcani), které prováděli kněží ve Wolinu. Seznámili se s ním patrně prostřednictvím byzantských kupců, kteří přicházeli do tohoto významného přístavního města. Stalo se též, že se kněz přestrojil za boha a zjevoval se v lese (r. 1128 ve Wolgastu).
Vrcholem každého obřadu byla oběť, jejímž cílem bylo získat přízeň božstva a zavázat je ke splnění přání, vyslovených v invokacích a modlitbách. Nejčastěji bylo obětováno domácí zvíře nebo alespoň maso z něho - již Prokopios se zmiňuje o oběti skotu a bravu bezejmennému bohu hromovládci (zřejmě Perunovi). Podobné zprávy se zachovaly o obětech bohům polabsko-pobaltských Slovanů: Svantovitovi skot, Radegastovi skot a ovce, Svarožicovi a bohu v Gockově selata. Skot a ovce obětovali i ruští kupci přicházející za obchodem do Bolgaru, ovšem pouze v případě, že obchod byl úspěšný, jinak byly obětiny méně hodnotné.
Podle Ibn Rusta byla obětní zvířata, popř. i obětovaný člověk, zabíjena tak, že se pověsila za oprátku na břevno a škrtila tak dlouho, dokud nevydechla. Většinou však šlo o krvavé oběti, k jejichž zabíjení sloužily na Rusi zvláštní rituální nože s volutovými konci rukojeti. Podle Helmolda si slovanští bohové libovali v krvi a kněz po zabití oběti sám ochutnával krev, aby byl způsobilejší k přijímání božských výpovědí, neboť "jest mínění mnohých, že démonové se krví snadněji přivabují". Krev oběti tekoucí po oltáři byla zřejmě jedním z prostředků k dosažení transu a atavistického styku s nadsmyslovým světem, neboť výpary krve lákaly duše zemřelých i jiné bytosti a činily je pro obětující na okamžik viditelnými (viz. Homérova Odysseia). Proto se s touto obětí setkáváme ve všech kulturách a na všech kontinentech.
Obětována byla i drobnější zvířata, zejména kohouti a slepice, jak svědčí prameny z prostředí východních Slovanů i archeologické nálezy kostí kura nebo vejce v hrobech jako oběť zemřelým. K nekrvavým obětem patřilo zrní, chléb, pečivo, sýr a med, které jsou nejčastěji zmiňovány opět na východě, vedle nich též nápoje jako mléko, hlavně však opojné, jež sloužily i k úlitbám při hostinách. Podle Helmolda si pobaltští Slované při pitkách podávali dokola číši, nad níž pronášeli průpovědi ve jménu svých bohů - zvyk známý již starým Řekům a Římanům. Idolu Svantovita obětoval jeho kněz víno, které naléval do picího rohu idolu; z jeho stavu pak věštil.
Pochmurnou stránku pohanské bohoslužby představovaly lidské oběti, jež byly u Slovanů, jak se zdá, pravidlem až do velmi pozdní doby. Svědčí o nich shodně prameny bulharské (Kozma presbyter), ruské (Letopisy, Poučení), orientální (Ibn Rust) i západní (Thietmar, Adam Brémský, Helmold, Adelgott, Ebbo). Když kníže Vladimír vztyčil roku 980 v Kyjevě idoly šesti ruským bohům, obětovali jim Kyjevané "své syny a dcery". Letopisec se sice vyjadřuje biblickou frází, nicméně jí popisuje skutečnost, stejně jako Kozma presbyter u Slovanů bulharských. K r. 983 pak navíc informuje, že oběti byly vybírány losem. Totéž tvrdí Helmold v případě arkonského Svantovita: každým rokem byl vylosován křesťanský zajatec, obětovaný na jeho počest. Obětování zajatců bylo starým zvykem nejen u Slovanů, ale i u Keltů a Germánů, zejména skandinávských.
V Čechách nemáme sice o podobných obětech přímé doklady, r. 990 však odevzdal Boleslav II. podle Thietmara při svém tažení do Slezska zajatého polského vůdce svým lutickým spojencům, kteří jej obětovali. Vzhledem k nenávisti vůči všemu křesťanskému potkával tento trudný osud nejčastěji právě zajaté křesťany, kteří byli přibíjeni i na kříž nebo z nich byly vytrhávány vnitřnosti nebo jim byly usekávány údy, jako se stalo biskupovi Janovi z Marienburgu, když upadl r. 1066 do lutického zajetí; jeho hlavu nabodnutou na kopí přinesli do Retry v oběť Svarožicovi-Radegastovi. Na oltáři téhož božstva nalezli svou mučednickou smrt podle Adama z Brém i dva čeští misionáři. Obětování křesťana pohanskému bohu bylo považováno za vítězství nad cizí ideologií, jak naznačuje zpráva Adelgotta z roku 1108 o obřadu na oltáři Pripegalově, při němž kněží pozvedali misky naplněné lidskou krví se zvoláním "radujme se, Kristus je poražen!"
Lidské oběti jsou však doloženy i v pozdějším folklóru, v pověstech a písních. Podle novgorodské pověsti bylo do základů tamní pevnosti obětováno dítě (odtud prý název "dětinec"), stejně tak svědčí staré srbské a bulharské písně o tom, že do základů tvrzí, měst, mostů, ba dokonce kostelů byli jako oběť zazdíváni neženatí jinoši nebo neprovdané dívky. Tyto oběti měly ovšem poněkud jiné poslání než oběti na pohanských oltářích, neboť se spojovaly s představou, že duše obětovaného bude příslušnou stavbu chránit. Takto můžeme vysvětlit i archeologické nálezy kostřiček nemluvňat u stěn příbytků, např. u polozemnic z 9. - 10. stol. na Budči, jednom z hlavních center českého kmene.
Hojné jsou etnografické doklady zvířecích i nekrvavých obětí, jež neplatily ovšem bohům, nýbrž přírodním duchům nebo duchům zemřelých; v některých krajích se zachovaly až do 20. stol. Zaznamenané představy o smyslu a účincích oběti nám přibližují myšlenkový svět pohanského období, jehož reliktem tyto zvyky nepochybně jsou. Vyplývaly z nepsané morální zásady, že každý dar je třeba dárci oplatit. Když např. bulharský hospodář z 19. stol. obětoval démonům nebo svatým jehně, činil tak přibližně s touto představou: "Skládám ti tuto oběť a ty nám dej toto štěstí či zbav nás tohoto neštěstí" apod. Očekávala se tedy samozřejmá reciprocita, a pokud se nedostavila, bylo to považováno za křivdu. Smýšlení v pohanské době bylo nepochybně totožné, jeho konzervativnost si můžeme ozřejmit, když srovnáme uvedený příklad z 19. stol. s tím, co říká Prokopios o Slovanech v 6. stol.: "...když se blíží smrt, buď nemocí nebo válkou, slibují, uniknou-li, obětovat bohu za své zachránění, a když vyváznou, obětují, co přislíbili, jsouce přesvědčeni, že za záchranu vděčí té oběti". Výraz "oběť" souvisí se slibem - viz. ruské obeščať - a označuje tedy oběť záslibnou, právě onoho typu, o níž mluví Prokopios. Jinak se užívalo výrazu "žrtva", který souvisí s íránským zaothra, popř. se staroindickým grnáti (= vzývat), nebo výrazu "trěba", tj. to, co je potřebné.
Etnografické záznamy také dosvědčují, že obětující si nepředstavovali, že božstvo, démoni nebo duše zemřelých se sytí předkládaným pokrmem - pro duchové bytosti měla význam pouze vůně nebo pach pokrmu. To ostatně potvrzuje i Helmoldův údaj, že bozi si libují v pachu prve příslušné oběti. Proto také až do nedávné doby obětovali bulharští venkované čerstvě upečené vonící maso a podobně ruské ženy přinášely ikonám ještě teplé pečivo, zabalené v šátku. U obětovaných zvířat nebo jejich částí nesměly být rozlámány kosti.
K typickým obětinám patřily vedle zvířat a pečiva též plody, med, vejce, pivo, mléko, sýr, tvaroh, peníze a kusy látek. Nejčastěji se obětovalo duchům elementům - ohně, větru, vody, země, lesním a vodním démonům, vílám, rusalkám, samodivám, kromě nich též sudičkám, domácím duchům a duším zemřelých. Typická byla obět z prvotin: z prvních plodů, z prvně narozených domácích nebo z prvně ulovených divokých zvířat. Na Rusi se např. přinášelo první ovoce duším zemřelých, první snop obilí - nebo alespoň hrst - se stavěl pod obrazy svatých. U Srbochorvatů se házel do řeky první pokos trávy a obětovalo se na jaře prvně narozené jehně. Zachycená krev jehněte byla považována za léčivou a měla magickou moc: vylita do řeky přivolávala déšť, zakopána do země zajišťovala úrodu.
Hlavní příležitostí k obětem byly vždy důležité hospodářské práce - orba, setí, sklizeň - nebo rodinné události - svatba, narození, nemoc, smrt. Jindy to byly sice církevní svátky, slavené však vyloženě pohanským způsobem: na Balkáně např. sv. Jiří a sv. Dimitrije, na Rusi též sv. Eliáše, který substituoval úlohu hromovládného Peruna. Zvlášť charakteristické jsou bulharské hromadné oběti, jež se konaly pro celou ves nebo skupinu osad. Funkci obětníka tu doživotně vykonával člověk s věšteckými schopnostmi, považovaný za posvěceného. Zabíjel býka, berana nebo tele a jejich kosti a zbytky obětoval vodě, zemi a ohni, z jehož dýmu pak věštil. Obřad provázely písně, tance a hry. Také v severní části Rusi bylo zvykem až do počátku 20. stol. obětovat v den sv. Eliáše býka nebo berana - srovnejme s tím zprávu Prokopiovu ze 6. stol. o obětech skotu a bravu hromovládnému bohu Slovanů.
K etnografickým zvláštnostem, doloženým i archeologickými nálezy, patří tzv. figurální oběť, která měla dvojí smysl: buď byla místo skutečného zvířete obětována jen jeho figurka, zhotovená z těsta, vosku, hlíny, ze dřeva nebo kovu, např .berana, býka, koně, vepře apod., nebo byl figurkou vyjádřen předmět, o nějž se prosilo, např. příslušné zvíře, dítě apod. S tímto druhem oběti souvisejí nepochybně nálezy zvířecích figurek z Opolí, Gdaňsku, Wolinu, Brandenburgu, Mikulčic, Novgorodu atd.
Obřad a oběti byly zpravidla zakončeny hostinou, na níž se podíleli všichni účastníci kultu, muži i ženy. Barvitě popisuje závěr obětního obřadu před Svantovitovým chrámem v Arkoně Saxo Grammaticus: "Po tomto úkonu zbytek dne bujným hodováním vyplňujíce, požívali při hostině dokonce obětních jídel, co jen hrdlo chtělo, nutíce oběti bohu určené, aby sloužily jejich obžerství. Při těchto hodech nedbati střízlivosti bylo pokládáno za čin bohumilý, dbáti jí za hřích." Hostina a pitka nebyla myslitelná bez zpěvu, tance a různých her, o nichž sice nemáme podrobnější údaje, mnoho se však zachovalo do pozdějších staletí, přes církevní poučení a zákazy. I křesťanský ruský kníže pořádal se svou družinou a lidem tzv. "bratčiny", rituální hostiny spojené s hudbou a veselými hrami, jako přežitek starých obětí, který církev ostře kárala.
Slovanští představitelé víry se dělili do dvou skupin: nižší sféru démonolatrie ovládali čarodějové a jejich ženské protějšky - vědmy a hadačky; vlastní kult božstev byl doménou organizované vrstvy kněží, která se však plně vyvinula jen v lokálně omezené oblasti polabských a pobaltských Slovanů, kde se pohanství udrželo nejdéle. Rozdíl mezi nimi záležel v tom, že čarodějové a vědmy se uplatňovali hlavně v soukromých magických praktikách, kdežto kněží, jejichž funkci původně zastávali rodoví a kmenoví vůdci, ve veřejných obřadech a slavnostech, pořádaných v zájmu obce nebo většího společenského celku. Hranice mezi nimi nebyla však příliš ostrá, neboť i kněží se často uchylovali podle lidového vkusu k magii a k věštectví a v některých případech, např. v Rusku 11. stol., nabývali i čarodějové širšího společenského vlivu. Spolu s démonolatrií, která se udržela i po přijetí křesťanství až do novodobé lidové kultury, přežili také její nositelé, přes časté a marné zákazy církve včetně inkvizice a upalování čarodějnic, až do novověku.
Povšimněme si nejprve oné nižší, démonolatrické vrstvy, pro kterou jsou doklady ze všech slovanských oblastí, a to již od ranného středověku. Výraz "čaroděj" je všeslovanský a souvisí s rytím čar a obrazců na zemi, v popelu i jinde, jež provázelo magické praktiky, zaříkávání, vyvolávání duchů apod. Užívalo se však i jiných obecně rozšířených označení, např. věd (v Dalimilově kronice), vědun, vědma (od slova věděti), vraž nebo vrač (od vražiti = věštit, čarovat), hadač, věštec a další, včetně dlouhé řady krajových názvů. U východních Slovanů se zvláště často setkáváme s označením volchvъ, odvozovaným od staroslovanského vъlsnoti (= blábolit) a známým i v Čechách (vlchvec) a na Balkáně (vlhvica). Jde tedy o výraz slovanského původu, s nímž souvisí patrně i jméno boha Veles a označení ženského démona víla, samovila, příbuzná je i germánská vala (vědma) a ugrofinský velho (čaroděj). Naproti tomu český kúzelník má původ v německém Gaukler. Někdy se rozlišovalo, zda šlo o vykonavatele magie škodlivé (čaroděj, čarovik) nebo užitečné (znachor, mudrc, vraž-vrač); první byl obáván, druhý ctěn.
V latinsky psaných pramenech, domácích i cizích, se nejčastěji objevují výrazy magi, sortilegi (čarodějové), augures (věštci), incantatores (zaříkávači), phitones (hadači) a k tomu příslušné ženské paralely - auguratrices, sortilegae, phitonissae atd. Rozmanitost pojmů vyplývá z různorodé činnosti čarodějů a vědem: hádání budoucnosti, ochrana proti zlu, nebo naopak jeho vyvolání, zaklínání, léčení pomocí bylinek nebo zaříkáváním, příprava jedů, nápojů lásky nebo prostředků proti početí, zhotovování amuletů, přivolávání deště, pomoc při rozmnožování dobytka a zajištění úrody, účast při rodinných obřadech - narození, svatbách, úmrtích, pohřbech. Jak je patrno, byla kompetence těchto prostředků mezi pozemským a nadsmyslovým světem značně rozsáhlá - od potřeb hospodářského života až po lékařskou praxi a poradce a pomocníky v osobních a sexuálních záležitostech.
Těsná spojitost s praktickými potřebami, hospodářskými, společenskými i osobními, vysvětluje značný vliv čarodějů a vědem, udržující se po staletí přes všechny zákazy a fyzické pronásledování. Přitom nenalézáme známky toho, že by šlo o organizovanou společenskou skupinu, neboť podle zpráv vystupovali čarodějové vždy individuálně - muži zjevněji na veřejnosti, ženy spíš skrytě. Jen podle analogií lze soudit, že tvořili nanejvýše volně spojené bratrstvo, jež střežilo přísně své znalosti a předávalo je ústním podáním a iniciací jen vybraným adeptům. Jejich moc nad lidmi se nezakládala pouze na obratnosti a podvodech, jak by tomu nasvědčovala svědectví z církevních kruhů, pochopitelně zaujatých nepřátelsky, i když příležitostně se podobné případy nepochybně stávaly. Vycházela většinou z určitých paranormálních schopností, jako je sugesce, hypnóza, mediální a extatické stavy, mimosmyslové vnímání a jiné jevy. Spolu s tím byla spojena i instinktivní znalost přírodních sil a lidské psychiky, na níž spočívala zejména jejich léčebná praxe. V tom se slovanští čarodějové a vědmy nelišili od kouzelníků přírodních národů nebo od ugrofinských a turkotatarských šamanů, od nichž byly jejich praktiky někdy mylně odvozovány. Šlo totiž o kategorii tak obecně rozšířenou na všech kontinentech, že lze většinou těžko určit původ jednotlivých magických praktik.
O extázi a mimořádných schopnostech z ní vyplývajících se zachovaly doklady hlavně z novodobé lidové kultury. Jediným starobylým náznakem znalosti této praxe je údaj životopisce Otty Bamberského Herborda z 12. stol., že pomořanští kněží upadli při zaklínání do křečí a stavu šílenství. Podobně jako v jiných kulturních prostředích sloužily k vyvolávání extáze hlavně tance, zpěv, rytmické výkřiky, vykuřování, posty, asketická cvičení a drogy, zvláště konopí, konvalinky, květy akácie apod.
Proslulí byli např. bulharští nestinari a jejich ohňové tance: v rytmickém tanci kolem velkých ohňů upadali do transu a stavu anestézie, takže mohli tančit bosýma nohama po ohništi a věštit. Cílem jejich obřadu, prováděného v květnu nebo červnu, bylo zajistit dobrou úrodu a zdraví obyvatel obce. Bulharští a makedonští rusalii či kalušari léčili extatickým tancem kolem pacienta, obvykle v noci o svatodušních svátcích. Obřad, silně připomínající zvyklosti starověkých korybantů frýžské Velké matky Kybélé, vrcholil rozbitím nové nádoby s vodou, jež symbolizovalo přemožení démona nemoci. V severovýchodním Srbsku to byly naopak kraljice - ženy, které táhly na počátku svatodušních svátků v průvodu, popíjely pelyňkovou šťávu, prováděly vykuřování a tančily tak dlouho, až upadly do extáze, v níž se jich podle představy zmocňovaly rusalky.
Předkřesťanské extatické praktiky zachovali nepochybně i ruští chlysti - "boží lidé", jejichž dualistická nauka, spojená se solárním kultem, s učením o reinkarnaci a s křesťanskou terminologií, představovala jakousi kontaminaci pohanských a křesťansko-heretických prvků. Usilovalo o mystické spojení s božstvím v extázi, jíž dosahovali rytmickými tanci, písněmi a výkřiky, např. "jevoje, jevoji", v němž se kupodivu znovu ozývá "évoé" starořeckých mystérií. V extázi věštili a poučovali. O letním slunovratu se scházeli k nočnímu "radenije", při němž tančili kolem kádě s vodou, spalovali vrbové proutky, aby dosáhli vidění a slyšeli hlasy, které pak vykládali jako věštby.
Magické úkony čarodějů byly nepochybně spojeny i s určitou naukou, jež byla tradována pouze ústně a proto se z ní nezachovalo nic kromě kosmologického fragmentu, o němž se zmiňuje Povest vremennych let z konce 11. stol. jako o názoru beloozerských volchvů o dualistickém původu člověka. Staroruští volchvi hráli dlouhou dobu významnou úlohu ve veřejném životě i po přijetí křesťanství a stali se hlavními nositeli odporu proti nové víře. Proto se tak často proti nim obracejí církevní zákazy, nařízení, poučení a zpovědní instrukce z 11. - 14. stol. O jejich vlivu, který někdy ohrožoval i knížecí moc, svědčí nejen četné domácí, ale i arabské prameny, např. Ibn Rust nebo Mas´údí. Podněcovali mnohdy ke vzpouře, zejména při neúrodách, např. r. 1024 v Suzdalji nebo r. 1071 v oblasti Rostova a Beloozera, v Kyjevě, v Novgorodu i jinde. Zvlášť výmluvný je příklad z Novgorodu, kde tamní volchv, který o sobě tvrdil, že je schopen před zraky všech přejít přes řeku Volchov, získal na svou stranu téměř všechno obyvatelstvo, takže za biskupem, proti němuž byla vzpoura namířena, stál pouze kníže Gleb. Jen rozhodný čin knížete, který zabil volchva sekerou, učinil revoltě konec.
Z ostatních slovanských zemí pochází méně zpráv, ale působnost volchvů-čarodějů je doložena všude. Když se r. 866 chystali Bulhaři za cara Borise přijmout křesťanství z Říma, zakazoval jim papež Mikuláš I. provádět věštby a zaříkávání. Přesto tu i v 10. stol. působili volchvi, dosvědčení legendou o sv. Naumovi a Kozmou presbyterem.
V českých pověstech se podle Kosmovy kroniky objevují v čarodějné funkci především ženy: Kazi jako znalkyně léčivé moci bylin, Teta jako zprostředkovatelka magických praktik a rituálů, Libuše jako věštkyně - v legendě Kristiánově z konce 10. stol. je označována jako phitonissa (hadačka). Před bitvou mezi Čechy a Lučany vystupuje v pověsti hadačka, předvídající výsledek boje jako důsledek převahy českých čarodějnic nad hadačkami Lučanů. V zákazech Břetislava II. z r. 1092 se mluví o čarodějích, kouzelnících a hadačích vyháněných ze země, o něco později figurují v Homiliáři opatovickém věštci, věštkyně a zaříkávači.
V Polsku se pokoušel již kníže Měšek potlačit v 10. stol. zaříkávače a hadače, avšak bez úspěchu, neboť o nich mluví církevní prameny po celý středověk. Když např. r. 1209 táhlo polské křesťanské vojsko do boje, mělo s sebou hadačku, která předvídala zdárný výsledek tažení. Také u pobaltských Slovanů se zmiňuje Ebbo o existenci hadaček a čarodějů ve 12. stol.
Konkrétnější představy o schopnostech čarodějnic, méně již čarodějů, se zachovaly v novodobém folklóru, který má v tomto případě nadnárodní charakter. Čarodějnicí se mohla stát jak mladá krásná dívka, tak ošklivá stařena. Vyznala se nejen v léčivé moci bylin, ale mohla i přivolávat déšť, věštit budoucnost, objasnit krádež. Byla schopna se proměňovat ve zvířata, rostliny i věci a zejména létat vzduchem po namazání určitou směsí šťáv; činila tak zejména za temných nocí zimního a letního slunovratu a na počátku jara, kdy se konala velká shromáždění čarodějnic. Na vodě se nepotopila - v tom také záležela jejich zkouška v dobách inkvizice - v hrobě její tělo nehnilo, podobně jako v případě upírů. Proti jejímu zlému působení bylo možno se bránit některými rostlinami s apotropaickými vlastnostmi: česnekem, mákem, černobýlem, vrbovými proutky apod. Pokud nešlo o klam, zakládaly se představy o čarodějnicích na existenci žen s mediálními a s jinými atavistickými schopnostmi, popř. i se znalostí drog vyvolávajících halucinační stavy, např. právě zážitek létání vzduchem, sugesce, sexuální halucinace apod.
Jak již bylo naznačeno, vyvinula se kněžská funkce pouze u polabských a pobaltských Slovanů, kteří se dlouho a houževnatě bránili přijmutí křesťanství, jež jim ze strany jejich západních sousedů - Franků a Sasů - přinášelo zároveň politickou nesvobodu. Jejich pohanství mělo proto příznivější předpoklady dalšího vývoje, než tomu bylo u ostatních Slovanů, u nichž křesťanství zapouštělo kořeny během 9. - 10. stol., ba někde i dříve. Původně vykonávala funkci žrece-obětníka hlava rodiny, rodu, kmene. Naznačuje to mimo jiné zpráva Einhardových análů k r. 789 o veletském knížeti Dragovitovi, který vyšel se svou družinou vstříc Karlu Velikému z chrámu, v němž předtím vykonával obřad. Tak tomu bylo zřejmě i v jiných slovanských zemích před přijetím křesťanství na kultovních místech, známých z pramenů nebo z archeologických výzkumů, u nás např. v Pohansku u Břeclavi, na Hradsku-Kanině, ve zlické Staré Kouřimi, na Rusi v Kyjevě a v Novgorodě ještě za Vladimíra Velikého. O funkci ruského knížete jako obětníka svědčí např. nálezy kultovních předmětů (obětní nůž, figurka, kostky pro věštbu) v knížecí Černé mohyle z 10. stol. u Černigova.
Politický a ideový tlak křesťanské franské říše na polabsko-pobaltské Slovany vedl k upevnění vlastní pohanské ideologie jako nástroje sebeobrany a spolu s tím k vydělení samostatné kněžské funkce jako jeho nositele. Esoterní magie čarodějů a domácí oběti se proměnily ve veřejný kult, vázaný k určitému posvátnému místu - chrámu, popř. k starobylejší formě posvátného háje, jehož správcem a udržovatelem se stal právě kněz nebo skupina kněží, podle významu místa. U význačných chrámů se vyvinula kněžská hierarchie, v čele centrálních chrámů, jako byla Arkona nebo Štětín, stál velekněz (pontifex v latinsky psaných pramenech). Pozdější prameny dosvědčují pro Pomořansko dokonce hierarchii o třech stupních - flamines, archiflamines a protoflamines.
Úkolem nižšího kněžstva byla údržba chrámu - v Arkoně měli pro tyto práce k dispozici otroky - nebo správa méně význačných provinčních chrámů. Vlastní kult v hlavních chrámech vykonávalo vyšší kněžstvo, některé nejvyšší obřady směl vykonávat pouze velekněz. Přední postavení Svantovitova velekněze v Arkoně zajišťovala ozbrojená družina 300 jezdců a správa daní. Podle svědectví Thietmara z Merseburgu z počátku 11. stol. byli kněží voleni kmenovým sněmem. Podrobnosti však nejsou známy a nelze vyloučit, že na jiných místech se tato funkce dědila, popř. byla vhodná osoba ostatním kněžstvem adoptována. Úctyhodné postavení kněz zdůrazňoval i odlišný oděv a delší střih vlasů a vousů.
Prostřednictvím kultu a zejména orákulí, jimiž ovlivňovali hospodářský život i válečné dění, domohli se polabsko-pobaltští kněží významného postavení v politickém životě. Zasahovali jak do vnitřních záležitostí, tak do vnějších styků svého kmene, neboť vystupovali jako vlivná skupina na kmenových sněmech. Rozhodovali prostřednictvím orákulí o válce a míru, o směru tažení, shromažďovali daně od domácího obyvatelstva i od cizích kupců a poraženého nepřítele, podíleli se na válečné kořisti, vykonávali určitou moc právní, např. poskytováním práva azylu, a účastnili se jednání se zástupci cizích kmenů a států. Domohli se tak velkého bohatství, jež jim umožňovalo vystupovat se značnou okázalostí při obřadech a slavnostech, jejich bohatě zdobené chrámy skrývaly často nesmírné poklady, rozmnožované i dobrovolnými dary; prameny se zmiňují o drahocenném poháru, který věnoval Svantovitovi dánský panovník Sven. Tomu se musel přizpůsobit za své misijní cesty do Pomořan i Otto Bamberský, neboť chudí a bosí misionáři, kteří tam přicházeli před ním, vzbuzovali pouze útrpnost.
Není divu, že takto politicky silná kněžská kasta konkurovala knížecí moci, v některých případech ji i zastiňovala. Na poslední baště slovanského pohanství na Rujaně, kde vůle velekněze byla rozhodujícím činitelem, reprezentoval kníže s ostatním lidem jen prováděcí složku. Moc kněží omezovala pouze roztříštěnost kultu, neboť každý kmen měl své božstvo i svůj zvláštní kult a jen v případě, že některý z kmenů dosáhl vůdčího postavení v kmenovém svazu, nabylo také jeho božstvo převahy nad ostatními; to byl případ retranského Svarožice, rujanského Svantovita a pomořanského Triglava. Kmenové svazky však neměly většinou dlouhého trvání a nepřerůstaly v trvalejší státní útvary, a proto se lokální kulty se svým kněžstvem zachovaly až do zániku pohanství. Jakmile začal vliv kněžstva upadat a jeho pozice na sněmech slábla, docházelo k poměrně rychlému procesu christianizace, kněží i jejich bohové mizeli a zůstali jen čarodějové se svými démony.
Zdeněk Váňa
Svět slovanských bohů a démonů, Panorama Praha, 1990
Uctívání zvířat
K slovanskému náboženství patřily nejen sochy a sošky bohů v lidské podobě, ale i zvířecí idoly nebo oběti zvířat. V Mikulčicích v předvelkomoravské vrstvě se našlo kultovní místo, snad obětiště, s četnými hliněnými figurkami zvířat, sedel, ptáčků a hlaviček, dosti neuměle vymodelovaných. K náboženským představám Polabských a Pomořanských Slovanů patřil kůň, s jehož pomocí se věštilo. Kultovní význam mají patrně i různé sošky koníků, dřevěné, olověné či z jiného kovu, nalezené např. v Braniboři, v Opolí i jako přívěsky ve východoslovanských mohylách. Ke kultovním účelům sloužila slepičí vejce nebo celé slepice, kohouti či kuřata ukládaná do hrobů jak v době předkřesťanské, tak i po přijetí křesťanství. Ještě stará česká knížata 10. - 11. století, pohřbená na Pražském hradě, měla u sebe tyto staré pohanské atributy. Mezi východními Slovany byly rozšířené tzv. pisanki, malovaná vajíčka, vypálená z hlíny. Dostala se i do Polska.
Slované, podobně jako jiná etnika, uctívali také posvátné háje, stromy nebo vodní zdroje. Zajímavý nález byl učiněn na hradišti Stará Kouřim v Čechách. Pramének, vytvářející malé jezírko doplňované dešťovou vodou, byl symbolicky ohrazen příkopem. V takto vzniklém kultovním prostoru se pálily obětní koně. Později tam byl postaven křesťanský kostelík ze dřeva.
Představy o posmrtném životě
Archeologie sleduje způsob pohřbívání, v němž se odrážejí náboženské představy o posmrtném životě. Slované pohřbívali zpočátku žehem a nedávali mrtvému do hrobu či na poslední cestu do záhrobí nic nebo téměř nic. Postupně přecházeli k pohřbu nespáleného těla, a to pod přímými či nepřímými vlivy křesťanství nebo prostřednictvím jiných etnik a jejich náboženství. Pro pohřeb nespáleného těla, tzv. kostrové pohřbívání, bylo v té době příznačné, že pohřbený dostával milodary, které mu měly být jednak k užitku, jednak měly zdůrazňovat jeho společenské postavení. V době vznikající třídní společnosti právě tento aspekt nabýval na významu. Křesťanství zprvu tomuto zvyku nebránilo, nejstarší křesťanské pohřby bývaly velmi bohaté. Teprve v další fázi, kdy se zdůrazňovala "rovnost před bohem", byli i bohatí pohřbíváni bez výbavy.
Na jihu a jihozápadě přestali Slované pohřbívat žehem v průběhu 7. - 8. století. Na rozdíl od severnějších oblastí nestavěli mohyly. Rozšířila se u nich tzv. plochá kostrová pohřebiště, obdobná pohřebištím v neslovanských oblastech na jihu a na západě. Nebyla to však pohřebiště křesťanská.
Slované, kteří se šířily do jižní, střední a západní Evropy, se setkávali s etniky a s kulturami, jež své mrtvé nespalovaly. Byli to především Byzantinci a obyvatelé bývalých římských, nyní byzantských provincií. Nespálené tělo pohřbívali Sarmaté a jiné íránské kmeny. Také Germáni přešli k pohřbu nespáleného těla. Kočovníci, Hunové, Avaři, Protobulhaři a další, pohřbívali kostrově, i když s určitými odchylkami. Z počátku poznáme Slovana podle toho, že byl spálen, a slovanská expanze je provázena hřbitovy s popelnicemi a mělkými žárovými hroby. Proč Slované od tohoto zvyku upustili? Uvažuje se o mnoha důvodech, ale prameny nám bezpečnou odpověď nedávají. Je jasné, že muselo dojít ke změně představ o posmrtném životě, nakolik však byly poměněny i další složky původního náboženství a jak, nevíme. Někdy se dávají změny pohřebního ritu do spojitosti se změnami ve společnosti, protože pohřeb nespáleného těla v té době vyzdvihoval význam zesnulého i pro život budoucí. Jindy se uvažuje, že alespoň u některých Slovanů to bylo křesťanství, které, byť ještě nepřijaté, přece jen v transformované podobě ovlivnilo pohřební zvyky.
Ať tak či tak, ti Slované, kteří se nejsilněji a nejdříve dostali do střetů s mocnými byzantskými soupeři a útočnými kočovníky, přešli také nejdříve od spalování k pohřbům těla nespáleného. Jejich pohřební ritus byl součástí širokého civilizačního okruhu, zahrnujícího střední, západní i jižní Evropu. Analogické zvyky a způsoby, i když s regionálními odlišnostmi, najdeme na pohřebištích bavorských, langobardských, merovejských, karolínských a o něco později i velkomoravských a českých.
Velmi důležitá a stále diskutovaná jsou tzv. slovansko-avarská pohřebiště; jsou pro ně charakteristické ozdoby mužského pásu, kování a nákončí, která ukončovala zvláštní řemínky visící z opasku. Zvyk zdobit a okovávat mužský opasek existoval v té době i jinde a přetrval až do 9. století, avšak ozdoby slovansko-avarské hmotné kultury mají svůj osobitý vzhled. Ve starším období byla kování z plechu, často z drahých kovů, a výzdoba na nich byla lisovaná; v mladším období slovansko-avarské symbiózy to byla litá kování, která se vyráběla hlavně z bronzu, třeba pozlaceného. Ženy měly typické šperky, především náušnice, korálky, náramky, náhrdelníky a další. V pohřebním ritu se projevoval jeden zásadní rys: v některých hrobech byl pohřben nejen muž s celou výbavou, se zbraněmi a bohatým pásem, ale také jeho kůň, často se zdobeným postrojem. Koně měli třmeny, které byly avarským přínosem do evropské jezdecké školy. Ostruhy Avaři nepoužívali, koně poháněli bičíkem.
Slovansko-avarská pohřebiště byla rozšířena v dnešním Maďarsku, v jižních částech západního, středního i východního Slovenska, v části Rakouska i Jugoslávie. Nové archeologické i antropologické rozbory ukázaly, že podíl skutečných Avarů nebyl velký a že zejména v okrajových oblastech na nich byli pohřbíváni jednak Slované, jednak etnicky smíšené populace. Často se uvažuje o tom, že jezdci pohřbení s koněm byli vždycky Avaři, kdežto pěší bojovníci a chudší vrstvy beze zbraně nebo téměř bez milodarů Slované. Antropologický rozbor však tuto domněnku neprokázal, spíše naopak.
Na Slovensku bylo prozkoumáno mnoho takových pohřebišť. Starší, s lisovanými nákončími, byla zatím zjištěna jenom podél Dunaje, mladší, dále na sever, vznikala až později. Slovenští archeologové soudí, že pohřebiště s poměrně vysokým počtem bojovníků a zejména bojovníků s koňmi patřila k osadám, které měli strážní funkci (Děvínská Nová Ves, Štúrovo, Holarie, Žitavská Tôň, Želovce, Šebastovce). Některá pohřebiště byla beze zbraní, ale jinak zjevně zámožná (Prša, Nové Zámky). Majetek bohaté vrstvy na těchto pohřebištích nepramenil z války, ale z obchodu nebo řemesel. Chudé pohřebiště v Dvorech nad Žitavou, kde nebyly ani zbraně ani bohaté soupravy opasků a šperků, patřilo asi k vesnici prostých zemědělců.
Mrtví byli pohřbeni v hlubokých jámách, nejčastěji obdelníkového tvaru. Stěny hrobových jam byly pečlivě upravovány, zpevňovány dřevem a kůly, často s velmi náročnou konstrukcí. Někdy se do boku jámy vyhloubila ještě jakási šachta nebo krypta a teprve do té byl mrtvý uložen. Při vydřevení hrobu se používala nejčastěji prkna, jejich výroba bez pily nebyla tehdy jednoduchá; dřevo se spojovala zářezy nebo hřebíky a skobami.
Do takto pečlivě vybudovaných jam nebo komor ukládali mrtvé nejčastěji už bez rakve, v plátěném obalu nebo v kůži. Do hrobů dostávali zesnulí kromě šperků, ozdob, zbraní a nářadí denní potřeby i potravu a pití. Nápoje bývaly ve vědérkách nebo v hliněných nádobách, potrava byla často masitá, jak dosvědčují kosti zvířat, hovězího dobytka, ovcí a někdy i prasat. Velmi oblíbenou potravou pro mrtvého, která byla zároveň náboženským symbolem, byly slepice, kohouti, kuřata či slepičí vejce. Obilná potrava, především kaše, se dávala také v nádobách. Chléb nebo placky, pokud je mrtvý dostával, se nedochovaly. Ovoce a sbírané plody jsou vzácné.
Slovansko-avarská pohřebiště bývají značně rozsáhlá, s mnoha sty hroby. Někdy trvala dvě století a snad i více, jindy se v nich pohřbívalo především jen v 8. století. Z mnoha set hrobů bývalo několik málo žárových.
Se Slovany se sžívali další kočovníci, turkotatarští Protobulhaři. Protobulharská pohřebiště byla také kostrová, ale mrtví bývali pohřbíváni v jiném směru, hlavou k severu, někdy i ve skrčené poloze. Pro Protobulhary jsou typické jámy s bočními výklenky. Také oni pohřbívali s jezdcem jeho koně, který byl položen třeba přímo na zesnulém. Materiální kultura byla trochu jiná, především pokud jde o opasek a jeho kování. V hrobech mužů i žen se našly milodary, nádoby, nože, náušnice, korálky. V mužských hrobech byly mimo to zbraně, šavle, kopí, šípy a toulce vykládané kostí i sekery. Do všech hrobů se často dávala potrava, z níž se dochovaly především zvířecí kosti.
Pohřebiště původních Bulharů se soustřeďovala jenom do severovýchodní části dnešního Bulharska, od Varny až k ústí řeky Iskaru do Dunaje a dále na sever do Rumunska. Slovanská pohřebiště byla jak v ostatních částech země, tak na vlastním protobulharském území. Slované a Protobulhaři se postupně sžívali, což dokazuje např. společné pohřebiště obou etnik v okolí městečka Devnji západně od Varny. Slované používali bulharskou keramiku, která byla velmi krásná, Bulhaři zase slovanskou. Pohřební ritus však Slované od Bulharů nepřejímali, naopak, někdy se objevují pohřby Protobulharů spálených po slovanském způsobu. Kostrové pohřbívání se ve slovanských částech Bulharska rozšířilo nikoli pod bulharským vlivem, ale především v důsledku křesťanství. Způsob pohřbu, uložení mrtvého a základní orientace od západu k východu byly odlišné. Kromě křesťanství se v jižní části země uplatnily silné byzantské vlivy.
Koncem 8. a v průběhu 9. století se pohřeb nespáleného těla rozšířil na celém území Čech, Moravy i Slovenska. Rozsáhlé a bohatě vybavené byly některé hřbitovy velkomoravské. I když se na území Velké Moravy na různých místech budovaly mohyly, přece jen nejcharakterističtější byla plochá kostrová pohřebiště. Křesťanská pohřebiště v okolí kostelů a pohřebiště bez kostela, o nichž bychom mohli uvažovat, že patřila pohanům, byla co do vybavení úplně stejná.
Na rozdíl od avarsko-slovanských pohřebišť se do hrobů nedával kůň, ale je nepochybné, že mnohé hroby patřili jezdcům. Dokazují to především ostruhy. Starobylé se zpětnými háčky na připevnění se nalezly zejména v Mikulčicích v předvelkomoravském horizontu konce 7. - 8. století, který byl současný se slovansko-avarskou kulturou. Avaři však ostruhy nikdy nepoužívali. Ostruhy mladších tvarů z 9. stol. byly často bohatě zdobeny, a to i drahými kovy. Měli je v hrobech nejenom dospělí, ale i děti, spíš jako symbol nadřazenosti než pro skutečnou potřebu. Stejnou funkci jako ostruhy měly i některé zbraně.
Zbraně, někdy velmi cenné, doma vyráběné i dovážené šperky, nádoby, vědérka, drobné nářadí, jídlo a pití, to vše bylo v podobném složení jako na hřbitovech slovansko-avarských, ale tvary a typy předmětů byly jiné. Do popředí také vystupuje snaha zdůraznit dědické právo na významné postavení.
Velkomoravské hroby byly ve své většině mělčí než hroby avarsko-slovanské. Hrobová jáma se vymazávala hlínou nebo vysypávala pískem, někdy bylo dno vystlané slámou, kůrou, větvemi nebo trávou. Na vyložení hrobu nebo i na stavbu komory se používalo také dřevo, ale přece jen ne tak často jako v kultuře výše uváděné. Zato se objevují rakve, jednak vyrobené z jednoho kusu kmenem jednak sbité ze dřeva pomocí hřebů, klínů a kramlí. Rakve významných osob mohly být zdobené, malované nebo jinak zvýrazněné. Většina lidí však byla uložena prostým způsobem na dno jámy patrně v látce nebo v kůži.
Přírodní duchové a démoni
Daleko nejširší oblast starého slovanského náboženství tvoří démonolatrie - kult přírodních duchů, nesčetných bytostí nižšího řádu, oživujících přírodní zákony a síly, jež obklopují člověka. V tomto směru se nijak neliší od "pohanství" jiných etnik, ba ani od světových náboženství, jako křesťanství, islám, buddhismus, kde nižší duchové, ať už dobří či zlí, představují nezbytný ideologický substrát vyšších náboženských nauk.
Proto se také ani po přijetí křestu nepodařilo církvi tuto vrstvu představ vymýtit. Člověk spjatý s přírodou se sice snadno zřekl bohů a nahradil je svatými, tvrdošíjně však lpěl na bytostech, jež atavisticky vnímal v přírodních jevech a s nimiž se stýkal pomocí magických praktik. Proto se právě z této vrstvy staré víry tolik zachovalo až do novověku, i když ve značně modifikované a lokálně rozrůzněné podobě, většinou jako tradice, jejíž původní smysl a obsah byl zapomenut. Etnografický materiál poskytuje proto nejrozsáhlejší zdroj našich vědomostí, využívat jej lze však jen s nezbytnou opatrností, neboť ne všechny lidové představy a zvyky mají předkřesťanské kořeny a často vznikaly i pod pozdějším vlivem jiných kulturních oblastí.
Starší historické prameny z 10.-13. století přinášejí většinou jen povšechné údaje o úctě k výšinám, k pramenům, k řekám, k jezírkům, k moři, ke kamenům, k stromům, k ohni a k jiným přírodním silám, ať už jde o Život sv. Nauma Ochridského pro jižní Slovany, o Kosmu a Homiliář opatovický pro Čechy, Thietmara, Helmonda, Herborda a Ebbona pro polabsko-pobaltské kmeny, Povest vremennych let a Novgorodské letopisy spolu s ruskými traktáty pro východní Slovany a další. Nejstarší svědectví podává opět Prokopios ze 6. stol., podle něhož Slované uctívali vedle boha-hromovládce i řeky, nymfy a jiné démony a přinášeli jim oběti.
S těmito stručnými a většinou povšechnými informacemi kontrastuje velké bohatství etnografických dokladů, jež stavějí démony do popředí všeho kultu, takže někteří badatelé dospěli k názoru, že původním slovanským náboženstvím byl "jen" tento přírodní kult, z něhož se teprve později individualizací a antropomorfizací démonů, s přispěním cizích vlivů, vyvinuly polyteistické představy (H. Lowmianski). Skutečnost je však značně zkreslena stavem pramenů; jak jsme již ukázali, antropomorfní představy božstev měli Slované už na počátku svého historického vystoupení, přičemž démoni byli jen jejich průvodním jevem, stejně jako později nevítaně doprovázeli křesťanskou Trojici a svaté, substitující staré bohy.
Starým domácím názvem pro démony byl výraz diva, jenž se zachoval v pojmech divoženka, divý muž, samodiva apod. a běs, který původně znamenal přírodní božstvo a ducha vůbec, později vlivem křesťanské literatury nabyl významu zloducha, ďábla. Podobný osud sdílel i výraz čert (prokletý), související s čarami, čarováním.
Víra v duchy vznikla na stupni vědomí, kdy člověk žil více v instinktech než intelektu, a nemohla se proto vyvinout z přemýšlení o rozdílu živého a mrtvého, spánku a bdění, jak předpokládali zastánci animismu (E. Tylor, A. Lang, W. Wundt aj.) Souvisí spíše s vývojovou fází, na níž se člověk necítil být svým vědomím uzavřen sám v sobě, odděleně od svého přírodního prostředí, nýbrž prožíval je intimně jako procesy vlastního těla. Přírodní jevy neoživoval svou fantasií, protože byly jeho vědomí dány jako živé a oduševněné, právě tak jako jeho vlastní bytost. Svět se mu nejevil jako souhrn abstraktních sil, jak tomu bylo později u vyvinutého intelektu, ale jako svět bytostí, které ovlivňují jeho život v příznivém nebo nepříznivém smyslu. Dokud toto atavistické, polosnové prožívání přírody v něm bylo silnější než intelekt, potud žádná vnější moc nemohla z něho vymýtit představy o přírodních a nadsmyslových bytostech. Proto se mohly tak dobře zachovat až do 18.-19. stol., kdy je začali horlivě sbírat a evidovat etnografové. Srovnáním těchto pramenů s historickými zprávami a s analogickými prvky u sousedních, zejména indoevropských etnik si můžeme učinit přibližnou představu o této rozsáhlé vrstvě starého slovanského náboženství.
V nepřeberném množství démonických bytostí, lokálně často značně zabarvených, se rýsují určité skupiny či kategorie, spojené podobnou funkcí nebo prostředím, v němž působí.
Velká skupina přírodních duchů souvisí především s elementy (země, voda, vzduch, oheň), jejichž rozdíly patří k prazážitkům člověka. Hrají proto závažnou roli jak v náboženském cítění, tak v počátcích filozofického myšlení, jak ukazují např. kosmogonické spory prvních řeckých filozofů, a udržují se v esoterních naukách, zejména v alchymii, až do novověku. Zjevné rozdíly pevné, tekuté, vzdušné a ohnivé hmoty byly pociťovány jako důsledek působení rozdílných bytostí, s těmito elementy spojených. Hranice sice nejsou vždy ostré - ostatně i elementy se v přírodě navzájem prolínají -, přesto lze mluvit o elementárních bytostech země (skalní a horští duchové), vody (vodníci, rusalky), vzduchu (víly, pochvist, větrnice) a ohně (plivníci, ohnivý muž). Pokud existovaly některé velké samostatné skupiny nepochybně starého původu, např. víly, pak se i mezi nimi rozlišovaly víly horské, vodní a oblačné.
Další specifickou skupinu přírodních duchů představovali vegetační démoni, oživující jednak svět polního rostlinstva, tak důležitý pro zemědělce (polevik, polevoj, žitná bába, žithola, serp, serpyšyja, posserpanc a další), jednak lesní vegetaci (lešij, lesovik, manija, lesní panny a žínky a další). Často sdílejí sféru své působnosti s duchy, kteří se objevují v určitou denní nebo noční dobu a mají tak vztah k rytmům času (polednice, večernice, klekánice, půlnočnice apod.)
Samostatnou skupinu tvoří bytosti řídící lidský osud (Rod, rožanice, sudičky, sreča, dolja atd.), další, velmi oblíbenou a rozšířenou, duchové střežící domov a hospodářství (šotkové, skřítci, dědové, hospodáříčkové atd.), kteří se v některých případech vyvinuli z kultu předků. Svět přírodních duchů se mnohdy vůbec silně prolíná se světem duší zemřelých - odtud také teorie o jejich manistickém původu. V instinktivním povědomí se duše mrtvých stávaly součástí vnější přírody a ovlivňovaly, příznivě či naopak, život lidí na zemi.
Zemský element pevné hmoty reprezentují duchové hor, skal, jeskyň a kamenů. O úctě k horám, k výšinám a ke kamenům mluví již staré prameny, jak ruské, např. Slovo sv. Jana Zlatoústého, tak i západní, např. Thietmar, Kosmas, Homiliář opatovický, Helmond, polská kázání, a jihoslovanské, např. Život sv. Nauma z 10. stol. Jde sice většinou jen o povšechné údaje, nicméně srovnáním s později doloženými zvyky je možno je dokreslit do konkrétnější podoby. Když se např. u kamenů považovaných za posvátné přísahalo a přinášely se jim oběti, pak z pozdějších pozorování víme, že to nebylo určeno kamenům jako takovým, nýbrž bytostem v nich přebývajících nebo s nimi spojeným.
V případě výšin není někdy jasné, zda úcta patřila jim nebo hájům či idolům na nich umístěných, ale vždy můžeme předpokládat, že šlo především o bytosti s těmito místy nebo předměty spojovanými. To je příklad hory Ślęzy (Sobótky) ve Slezsku, o níž píše merseburský kronikář Thietmar a která byla podle archeologických dokladů centrem kultu již od pravěku. Podobnou pověst mají ve Slezsku ještě další výšiny: Łysa Góra, Radunia, Góra Košciuszki. Ve Štětíně stály chrámy na třech tamních výšinách, spojených příznačně s kultem Triglavovým. V Čechách měl zvláštní pověst Říp, můžeme-li báji o praotci Čechovi považovat za náznak zvláštní úcty k této hoře stojící osaměle v rovině. Archeologickým dokladem kultu pro nejvyšší horu Českého středohoří Milešovku je nález střepů z 9. stol. a parohového kotoučku se slunečním symbolem na jejím vrcholu. Hliněný kotouč v vypíchaným symbolem slunce byl nalezen též na vrchu, na němž později vzniklo hradiště Libušín u Kladna. U jiných výšin se zachoval pouze výmluvný název bez dalších jiných dokladů: Svatobor u Sušice v jižních Čechách, Radhošť na Moravě, Bělbóh a Černobóh v Lužici atd.; některé z těchto názvů jsou však patrně pozdějšího data.
Přesto je jisté, že byli uctíváni zvláštní horští duchové. Jestliže Kosmas např. mluví o oreádách, pak užívá řeckého označení horských nymf zřejmě pro podobné bytosti, ctěné ještě v jeho době v Čechách. Odpovídají horským vílám, známým na celém Balkáně od Slovinska až po Bulharsko jako vile planinkije nebo samovile samogorske, které obývají jednotlivé hory nebo jeskyně, kde se zjevují též v podobě hadů. Lüneburští Slované, poslední zbytek polabských Slovanů, jenž se udržel až do 16. stol., uctívali görzony, horské duchy, kteří si od nich vypůjčovali nádoby na pečení chleba a odměňovali je za to bochánkem.
Také Jihoslované znali řadu horských duchů. Srbové vzývali gorjanina, který měl pověst léčitele nemocí. Slovinci se obávali zlého labuse, jenž sídlil v podzemních chodbách a lákal malé děti do hlubin. Zato si předcházeli černého dimka nebo bílého běliče či labera obětinami chleba, mléka a sýra, aby jim v dolech ukázali rudné žíly. Rovněž na Slovensku vládl v podzemí kovlad se svými permoníky a střežil v něm poklady; havíři považovali za svou povinnost varovat jej před každým výstřelem, jinak sami mohli přijít k úrazu. Jeho ženským protipólem byla runa, vládkyně zlatých dolů, zvaná též zemná paní. V Čechách se dělníci v lomech obávali skalního ducha, který je strašil hlomozem v podobě dusotu koní nebo silného vichru.Východní Slované si vyprávěli o pyšných obrech, zvaných asilkové či osilkové, kteří vytvářeli skály a řeky, vytrhávali stromy a rozbíjeli kameny. Obr Svjatogor ruských bylin představoval ztělesnění zemské tíže: sama země ho nemohla unést a on sám opět nemohl unést zemskou tíži, kterou měl ukrytu v torbě. Byl proto upoután bez pohybu na jednom místě a zahynul při setkání s Iljou Muromcem. Jeho jméno souvisí zřejmě s úctou k posvátným horám, a může mít proto staré kořeny.
Všechny tyto představy patří již novodobému kulturnímu projevu a mají vesměs lokální zabarvení, v němž se projevují i cizí vlivy, viz. např. permoníky z německého Bergmännchen. Nicméně jsou dozvukem starých kultů hor, skal a podzemí, které Slované sdíleli se svými evropskými sousedy.
Největšího rozšíření dosáhl kult duchů vodního elementu, bohatě doložený už od nejstarších dob až do novověku. Již Prokopios zdůrazňoval úctu k řekám a nymfám jako jeden ze základních rysů slovanského náboženství. Západní i východní prameny mluví pak po celý středověk téměř stereotypně o uctívání pramenů, řek, jezer i moře spolu s duchy v nich přebývajícími. Nechybějí ani konkrétní údaje. Např. Thietmar Merseburský se zmiňuje o posvátném jezeře Glomačů-Daleminců, jež sloužilo jako orákulum, neboť se v době hrozící války zabarvovalo do červena. Z jiného jezera u Retry zvěstoval toto nebezpečí velký kanec, který se vynořoval ze zpěněných vln.
Objevuje se též spojení posvátného stromu a pramene, známé již v antických mýtech o nymfě Egerii; podle Herborda se s ním setkal Otto Bamberský při své misii v Pomořanech na počátku 12. stol. Úcta k jezerům a řekám se podle svědectví Helmoldovy kroniky zcela přirozeně rozvinula v meklenburské krajině, tak bohaté na vodní plochy. V Čechách se podle Kosmy konaly oběti studánkám ještě v 11. stol., takže i v křesťanské společnosti z počátku 12. stol. byl pražský biskup nucen je přísně zakazovat (Homoliář opatovický). Také Povest vremennych let dokládá u ruských kmenů oběti jezerům a studním a po ní četné traktáty z 11. až 13. stol. Úcta k řekám se odráží i v láskyplné personifikaci vodních toků v pozdějších ruských bylinách - tatíček Dněpr, matička Volha apod. V slovanském překladu Řehoře Neziánského se o jižních Slovanech praví, že uctívají řeku jako bohyni.
Ve světle těchto starých svědectví pak můžeme pochopit bohatství novějších dokladů a hledat v nich se značnou dávkou oprávněnosti starý původ, zvláště když v některých případech, jako u vodníka, víl a rusalek, nechybějí určité náznaky kultu rovněž již ve středověku.
Bytosti přebývající v pramenech, ve studánkách, v řekách v jezerech a v mořích mají převážně ženskou podobu. Antickým nymfám a néreidám, germánským nixám a undinám, keltským divám a divonám odpovídají slovanské víly, samovily, rusalky, vodní nebo mořské panny a žínky, jež mají při všech krajových odlišnostech v podstatě totožné vlastnosti i sféru působnosti.
Pojem, známí všem Slovanům, zněl asi vila (na Balkáně samovila), případně diva, samodiva (převzatá i do novořečtiny jako samotitha). Na Ukrajině se vládkyně rusalek nazývala právě Diva. Výraz vila pochází od viliti - být posedlý, vilý - bláznivý; v Dalimilově kronice z počátku 14. století je užito slova vila ve smyslu blázen. Označení rusalka je patrně novějšího data, alespoň není doloženo před 16. stol. Vzniklo jednak z domácího kořene - nejspíše "rusá" podle barvy vlasů nebo "rusa" ve významu "řeka" (viz. ruslo - řečiště, vodní proud), jednak pod vlivem antických slavností bakchického rázu zvaných rosalia, jež se pod názvem rusalija rozšířily přes Balkán na Rus, kde se slavily již v 11. stol.; výraz rusalka je vůbec rozšířen především u východních Slovanů. Rusalije se spojovaly se vzpomínkou na mrtvé a z toho asi vznikla představa rusalek jako duší dívek předčasně zemřelých, utopených nebo sebevražednic, které se zařadily k přírodním bytostem.
Vyloženě zlou variantou vodníka byl ruský bolotjanyk, žijící v bažinách, nebo očeretjanyk, jehož domovem byly močály a rákosí. Pomáhal, jen když byl v dobré náladě: pak naháněl rybáři ryby, chránil husy, kachny, ryby i včely - proto se mu obětoval první roj. Neškodný byl obvykle v pátek, jenž mu byl zasvěcen. Jeho vodní žena se chovala k lidem většinou laskavěji.
Ochranou proti vodníkovi byly některé rostliny, jako černobýl, tolita a kapradí. Chytit ho bylo možno houžví upletenou z devatera lýčí a barevných tkanic, zvláště nebezpečné pro něj bylo klokočí posvěcené na Květnou neděli, které ho mohlo zahubit. Ke spoutání polského topielce bylo třeba lípového lýka.
V chorvatském, srbském a bulharském folklóru výrazná postava vodníka chybí. Na dalmatském pobřeží znali pouze mořské lidi (morski ljudi), bytosti napůl rybí, napůl lidské, které v noci vylézaly na břeh a osvěcovaly jej svítivými kameny. Kdo se jich zmocnil, měl štěstí po celý život. Jinak plnila u Chorvatů funkci vodníka čarodějka žijící ve vodě. V Bulharsku jí odpovídala stichija, která stahovala lidi do hlubin jezer a řek, zatímco Srbové znali jen vodní víly, jejichž působnost byla však lidem spíše příznivá.
Personifikované představy atmosférických jevů známe rovněž převážně z lidové kultury, mají však nepochybně starou tradici, kterou zaznamenaly již některé středověké prameny. Tak Slovo o pluku Igorově označuje větry za vnuky Striboga, kterého někteří badatelé považovali proto za boha větru. Výklad Stribogovy působnosti je značně nejistý, evidentní je pouze zosobnění jeho "vnuků" - větrů. Tomu odpovídají i jiné ruské prameny, např. Gustinský letopis, v němž čteme o vládci vzduchu, pohody i nepohody a vichru, k němuž se lidé modlili jako k bohu a nazývali ho pochvist, pogvizd či pohvizd; totéž tvrdí i Život sv. Vladimíra. Také Poláci znali již na konci středověku zosobněný vítr pod jménem pochwist, pogwizd. Jinak nepříliš spolehlivý kronikář Dlugosz z konce 15. stol. uvádí polského boha počasí, zvaného Pogoda, silně připomínajícího Podagu z chrámu v Plunu, o němž se zmiňuje Helmond ve 12. stol., souvislost však není zcela jistá.
Úcta k démonům větru a oblačných jevů je obecně rozšířená a sahá do nejstarších dob, jak dosvědčuje např. staroindický Váju a Maruti, řecký Aiolos se svými syny a dcerami, germánský Wuotan, baltský Vejopati nebo Vejamat apod. Není proto pochyb, že i Slované tyto představy sdíleli, třebaže starší zprávy jsou jen povšechné a přinášejí většinou pouhá jména.
Tuto mezeru však značně doplňuje etnografický materiál s pestrou škálou lokálně odstíněných představ. Rusové si představovali vítr jako starce se zakovanými ústy, dýchajícího jen mezi zuby; kdyby měl ústa volná, způsobilo by to konec světa. Vedle něho vanou též sestry burja, mjatel´, a vjuga, schopné konat dobro i zlo, a zejména mocný bratr vichr. Podle Bulharů má vítr podobu bílého koně, zatímco Slovinci si vyprávějí o mužích v dlouhých pláštích, z nichž vzniká vítr při letu po obloze. Sídlem větrů je konec světa u moře nebo lesní chaloupka na otáčivé myší noze. Jejich vládcem je hospodář, na Slovensku král větrů, který jezdí na oblačném voze, do něhož je zapřažena čtveřice bujných koní.
Větrní démoni jsou sice divocí, ale nikoli vysloveně zlí, stává se dokonce, že způsobenou škodu nahrazují. Démonický charakter má jen vichr, který dokáže roztočit ďábelský tanec. Bojí se jenom blesků, před nimiž prchá - proto se na něj v obranných kletbách blesky svolávají. Přízeň větrů se získávala obětmi - moukou nebo kousky chleba za okny. Věřilo se, že mohou vyčistit vzduch od nemocí, dokonce i probouzet milostnou touhu. Plavci na Volze ctili dobré, ba "svaté" větry.
Proti zlým bytostem vzduchu chránily zvuky a rolničky, které patřily k obvyklým rekvizitám čarodějů a šamanů. Zdá se proto, že archeologické nálezy rolniček, nošených v náhrdelnících nebo na koňských postrojích, neměly jen ozdobnou funkci, nýbrž sloužily i k tomuto magickému apotropaickému účelu.
Za matku, případně ženu větru byla v Čechách považována větrnice, známá též jako meluzína (v Lužici bóža lošć), paní v bílém rouše, s dlouhými rozpuštěnými vlasy, naříkající v komíně, venku pak v křovinách nebo na čerstvých hrobech. Jde o představu rozšířenou ve velké části Evropy a bajky o meluzíně přicházely hlavně z Francie. Její nářek oznamuje zejména neštěstí, úmrtí, živelnou pohromu, má však také morální aspekt - varuje před hříchem, naříká nad pádem dívek. Proto se jí přinášely k usmíření oběti: mouka nebo sůl na okno, na kůl u plotu, ořechy a jablka ke komínu.
Poněkud jiného rázu jsou vzdušné víly na Balkáně - samovily oblakinje, jedna z hlavních kategorií tamních samovil. Na rozdíl od svých horských a vodních sester létají vzduchem, tančí ve větru jako starořecké néreidy, kupí oblaka, jež jsou jejich domovem a z nichž vyletují na slunečních paprscích. Jsou-li rozhněvány, působí i bouře, z nichž vystřelují blesky jako své šípy. Pokud sestoupí na zem, projíždějí se obvykle na jelenech.
Také element ohně se projevoval v dvojí podobě - dobré i zlé, zdá se však, že převažovaly pocity úcty, zejména ve starší době, patrně jako dědictví jeho zbožštění v postavě Svaroga - Svarožice. Kořeny jeho kultu jsou již indoevropské, jak dosvědčuje staroindický Agni, zvláště výrazný kult íránský, jenž se zachoval dodnes u Pársů, doložen je též u Germánů a Baltů (ugnis szventa - svatý oheň Litevců). V slovanských představách hrála zřejmě významnou úlohu spojitost i íránským prostředím: výraz vatra se např. vykládá z íránského átar. Úctu k ohni u Slovanů dosvědčují arabské prameny, ruské traktáty z 11. - 12. stol., v Čechách např. Kosmas i Homiliář opatovický. Četné projevy pozdější můžeme proto právem považovat za přežitek dávného vztahu k tomuto živlu.
Za "živý" nebo "svatý" oheň se v lidových zvycích považuje právě oheň rozdělaný po starém způsobu dřívky, popř. křesadlem, křemenem a hubkou; ocílka se objevuje často ve slovanských hrobech, a to již od 6. - 7. stol. Při jeho zaněcování bylo zvykem se žehnat.
Zvláštní úctě se těšil oheň v příbytku. Ukrajinská hospodyně zametala ohniště vždy čistým pometlem, žehnala oheň a dávala mu pokrm a nápoj v podobě polena a hrnku s vodou, jež k němu stavěla. Její starostí bylo, aby oheň v domě nikdy nevyhasl. Při stěhování do nového příbytku se přenášel i oheň: na Bílé Rusi i na Balkáně jej hospodář nesl v nádobě a zakládal z něho oheň v novém domově. Oheň v krbu hrál roli při různých obřadech, např. svatebních. Přičítala se mu očistná i léčivá moc, chránil před démony, a proto se mu přinášely oběti: těsto, sádlo, zrní i jiné pokrmy. Nikdo nesměl na něj plivat ani si s ním hrát. Hasit se směl pouze chlebem a solí.
Zvlášť významnou úlohu plnil oheň v magii, při obětech, věštění, rituálních slavnostech a vyvolávání extáze. Až dodnes se např. zachoval zvyk zažehovat a přeskakovat svatojánské ohně, které měly chránit zejména před zlými kouzly čarodějnic. Souvisejí však především s prastarou slavností letního slunovratu, stejně jako vánoční pálení kmene - badnjaku - patřilo k slavnostem slunovratu zimního. Na Rusi se kdysi chránili před morem skákáním přes oheň z jalovce. V Polsku i na Rusi obíhala mládež s planoucími pochodněmi pole, aby zabezpečila jeho úrodu a chránila ji před krádežemi. Magickou moc ohně měly i jiskry křesané z křemene, žhavé uhlíky, ba i pouhá červená barva ohně na oděvech a ozdobách nebo představa ohně či zmínka o něm.
Určité jeho vlastnosti sdílel i dým, používaný při očistném vykuřování, okuřování obětí zvířat, zahánění bouřkových mraků. Z rostlin působila jako oheň palčivá kopřiva, kterou zavěšovali na příbytky, hlavy krav apod., aby chránila před čáry, bleskem a bouří. Na Balkáně se dívky šlehaly kopřivami na ochranu před nemocí a vším zlem, na Rusi mládež přeskakovala o svatojánské noci též hromady kopřiv, což mělo mít stejný účinek jako oheň.
V Bulharsku se prováděly proslulé ohňové tance, a to na svátek sv. Konstantina a sv. Heleny (21. května), vzácněji ve svatojánské době. Jejich účelem bylo zajištění úrody a zdraví všech obyvatel osady. Obřad pořádali spolu s celou osadou tzv. nestinari, kteří upadali do extáze, při níž tančili bosýma nohama po ohništi a věštili.
Oheň sloužil i k pyromancii a kapnomancii, tj. věštění z ohně a dýmu. Při něm se spalovaly kosti a zbytky obětního zvířete a věštilo se z plamene, z praskotu, ze směru, z barvy a z hustoty dýmu. V Polsku a na Rusi bylo též zvykem zapalovat kousky koudele, vyhazovat je do vzduchu a hádat z jejich letu.
Pro cítění slovanského lidu, stejně jako pro jiné etnické skupiny na starším stupni kulturního vývoje, nebyl oheň pouze abstraktním živlem, nýbrž něčím živým a bytostným. Původně měl božskou podobu (Svarog - Svarožic), která se po přijetí křesťanství ztratila a byla změněna démonickými bytostmi, jež reprezentovaly převážně škodlivé a zlé síly ohně. Projevovaly se v podobě malých ohnivých dráčků nebo hádků, jež se pohybují v plápolajících plamenech a jsou známy po celé Evropě pod různými jmény, zvl. dracones či salamandři alchymistů, o nichž z vlastního zážitku v dětství vypráví ve svém životopise Benvenuto Cellini.
V Čechách jsou doloženi pod názvem zmek či zmok již od 13. stol. a mluví o nich i kazatelé ze 14. až 16. stol. (Štítný, Hus, Blahoslav a další), kteří je ztotožňovali s ďáblem. Šlo zřejmě o obecně slovanskou představu, neboť smok existuje i v polském, v běloruském a v balkánském folklóru stejně jako u baltských sousedů, jak naznačuje litevské smákas (had). Na Bílé Rusi měl však charakter spíše domácího démona - domovika, pečujícího o hospodářství, zatímco v Bulharsku vysával mléko kravám i spícím ženám a unášel děti. Vztah zmeka k ohni se projevoval tím, že vnikal do domu komínem jako jakési ohnivé koště, jindy jako kuře - "zmoklé", zřejmě chybným odvozováním názvu od slova zmoknouti. O jeho dvojaké, spíše zlověstné podstatě svědčí to, že sice nosí svému hospodáři peníze a obilí, které ovšem krade jinde, ale časem se stává obtížným hostem, jenž se zmocňuje duše svého hostitele a nedá se tak snadno zapudit. Zbavit se ho může hospodář jen tím, že ho daruje sousedovi anebo odnese tam, kde ho nalezl, nebo že obilí jím přinesené vymlátí a zrní předhodí ptákům.
Jinou variantou téže postavy je rarach (ruský rarog, ukrajinský rarih). Jeho jméno souvisí se sokolovitým ptákem rarohem, v jehož podobě se často zjevuje. Proto se také mohl vylíhnout z vejce vysezeného na peci devět dní a nocí. Je možné, že je velmi starého původu, neboť se hledá jeho souvislost s íránským Veretragnou, který se rovněž mohl proměňovat v sokola.
Téměř shodné vlastnosti se zmekem vykazuje bytost známá v Čechách jako plivník či plevník, v Lužici jako plón; jde patrně jen o různé označení téže představy. Také plivník se snášel komínem jako ohnivý řetěz nebo ohnivý kohout, přijímá podobu kuřete a přináší obilí a peníze - za stejnou cenu a stejně nesnadným způsobem se ho lze zbavit. Někdy je popisován jako ohnivá koule s dlouhým ohonem, jež letí vzduchem a srší jiskry, které se mění v dukáty - připomíná tak zážitek kulového blesku s jeho nevypočitatelným chováním jakoby živé bytosti. Plivníka lze přilákat sladkým mlékem nebo oslazeným prosem, ba dokonce je možno ho vypěstovat z vejce od černé slepice (kohouta), nošeného devět dní pod paždím.
Mezinárodní ráz těchto představ naznačuje též název skřet, skřítek, škrat, szkrat, odpovídající finskému cratt, nordickému skratti, starostředoněmeckému scrato apod. Jde vesměs o představu ohnivého létajícího démona, který rozmnožuje bohatství svého majitele, většinou čaroděje, čarodějnice nebo boháče.
Zdeněk Váňa
Svět slovanských bohů a démonů, Panorama Praha, 1990
